Renata, moje dcera, je nejen chytrá, ale i krásná dívka. Měl jsem na ni dávat větší pozor a být obezřetnější v tom, co dělá a jak si chce splnit svoje sny. Nikdy si to neodpustím, že se to stalo.
Je to naše vymodlená holčička
Se ženou se nám dlouho nedařilo mít dítě. Když se nám narodila Renata, byl to pro nás neskutečný dar. Byla vždycky moc šikovná, vystudovala základní školu a pak také gymnázium s vyznamenáním. Protože byla vždy taky hodně pohledná, už při střední škole si přivydělávala focením oblečení jako modelka. Dávali jsme si vždycky pozor na to, zda nebude fotit příliš obnažená nebo ve spodním prádle. Její velký sen byl stát se profesionální modelkou.
Nechtěli jsme jí bránit
Přáli jsme si, aby šla studovat vysokou školu, dokonce jsme s ní už i několik škol vybrali a přemýšleli, na které pošleme přihlášky. Jednoho dne za námi ale přišla s tím, že dostala nabídku od jedné agentury na tříměsíční stáž pro začínající modelky v Německu.
Nejprve jsme byli se ženou zaskočení, ale Renata vypadala tak nadšeně a hrozně se na to těšila. Nechtěli jsme jí bránit ve štěstí a ve splnění jejího snu. Koneckonců na vysokou školu mohla jít později. Do teď lituji toho, že jsem se více nezajímal, jaké kdo má zkušenosti s danou agenturou, která měla údajnou stáž zprostředkovávat.
Bylo to jako zlý sen
První tři dny po jejím odjezdu jsme si vzájemně volali a psali SMS. Říkala nám, že bydlí v hezkém hotelu a že se snad už brzo dostane na vytoužené molo. Poslední SMS byla, že bude nějakou dobu bez telefonu, protože bude mít hodně práce. Pak se odmlčela. Když už to bylo osmý den, měli jsme se ženou hrůzu, co se děje. Devátý den přišla jen zpráva z německého čísla: „Tati, pomoc, musim tancit u tyce v Nemecku.“ Na volání bylo číslo nedostupné.
Polila mě hrůza a netušil jsem, co mám dělat. Sbalil jsem se a jel. Věděl jsem jen, že měla být v německém městě Lipsko. Strávil jsem tři dny a tři noci procházením všech možných barů a nočních klubů. Byla to hrůza. Hlavně ten strach o svoji holčičku, aby jí někdo neublížil. Nakonec jsem ji našel. Jakmile mě uviděla, okamžitě jí vyhrkly slzy a běžela za mnou. Neřešili jsme ani její žádné věci a okamžitě zmizeli z baru pryč. Ještě teď mě polívá pot, když na to myslím.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Autor: René Podhrázský
