Sylva své rodiče miluje. A to i potom, co se dozvěděla, že vlastně není jejich. Dlouhé roky jí trvalo jim odpustit. Dnes s nimi sice mluví, změnilo se ale hodně věcí od doby, kdy je považovala za matku s otcem.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
„Je to rána, když zjistíte, že vlastně nejste tím, za koho se považujete. Když vám někdo, koho celou dobu znáte, řekne, že vlastně vůbec není tím, za koho jste ho měli, najednou se vám celý život rozsype pod rukama,“ píše čtenářka.
„Marek s Týnou mě vychovali. Snažili se mi dát všechno, co mohli. Jenže i tak mám pocit, že pokud vám někdo tak dlouho neříká pravdu, zkrátka vám lže. Měli mi říct pravdu hned, oni ale čekali roky.“
V osmnácti mi řekli, že jsem adoptovaná
Když bylo Sylvě 18 let, její adoptivní rodiče se rozhodli, že jí řeknou pravdu. Dlouho se společně dohadovali o tom, zda to je nutné, nechtěli jí ale dál lhát. A tak se Sylva dozvěděla, že se jako malá dostala do kojeneckého ústavu a oni si ji vzali a vychovali ji.
„Dlouhé dny jsem jenom plakala. Nevěděla jsem, co mám dělat. Máma najednou nebyla mámou, táta tátou. Nejspíš si mysleli, že když mi to řeknou, odpovím jim, že je považuji za vlastní bez ohledu na situaci. To já ale nedokázala,“ svěřuje se čtenářka.
„Nechtěla jsem s nikým mluvit, nic dělat. Uzavřela jsem se do sebe a po nějakém tom přemýšlení jsem se rozhodla, že chci bydlet s kamarádkou a rodiče nerodiče nechat za sebou.
Byla jsem plnoletá, a tak jsem od nich zkrátka odešla a ukončila s nimi kontakt. Oni mi psali, kontaktovali mě, přáli mi k svátku, já je ale ignorovala. Dva roky jsem chodila po městě s kapucí na hlavě, abych je náhodou nepotkala.
Takové situace se stávaly. Bylo to vždy trapné, oni se doprošovali, abych jim odpustila, já jsem jen utíkala a nemluvila s nimi. Chovala jsem se hloupě, dnes už to vím. Trvalo mi ale dlouho si to uvědomit.“
Dospěla jsem. Už jim ale nedokážu říkat „mami a tati“
Po dvou letech Sylvě došlo, že to, co dělá, je nesmysl. Uvědomila si, že utíká před někým, kdo jí dal šanci na dobrý život. Její vlastní matka ji odložila a jiní hodní lidé si ji vzali domů.
„Dospělost nepřichází v 18 letech, ale ve chvíli, kdy si člověk uvědomí, o čem je život. A ten rozhodně není o tom vyhýbat se někomu, kdo vás celý život miloval,“ píše Sylva.
„Já na to přišla po dvou letech. Svým adoptivním rodičům jsem se přišla omluvit. Od té doby s nimi komunikuji sice málo, ale pravidelně. Oni mi odpustili to, jak jsem se proti nim zachovala. I tak se ale hodně věcí změnilo.“
Své rodině už Sylva nedokáže říkat mami a tati. Namísto toho oslovuje adoptivní rodiče jejich jmény. „Marek s Týnou jsou pro mě lidmi, kteří mě vychovali, nikoli ale rodiči. Myslím si, že by bylo dobré tyhle pojmy oddělit.
Moji rodiče se na mě vykašlali. Marek s Týnou mi pomohli vždy a ve všem. Nechci jim říkat rodiče, protože si teď pod tím pojmem představuji něco špatného. Mnozí si myslí, že jsem blázen, já mám ale jen svou vlastní logiku a pohled na situaci,“ dodává čtenářka závěrem.
Autor: Šárka Cvrkalová
