Petr (32): Matka mě načapala při něčem, co neměla nikdy vidět. Za tohle byste se styděli také

od Adéla Vocetková
3 minuty čtení
muz vazny
Zdroj: Shutterstock

Vždycky jsem si přál, aby na mě moje matka byla hrdá. Snažil jsem se jí zavděčit, aby o mně mohla pyšně vyprávět. Udělal jsem ale něco, co mi bude ještě dlouho vyčítat.

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.

Neměl jsem vůbec špatnou práci

Po škole jsem nastoupil do zaměstnání, ve kterém jsem byl až do nedávna. Pracoval jsem jako mistr ve fabrice na výrobu kovových součástek.

Nebylo to sice žádné terno, ale na kluka, který má jen maturitu, si myslím, že to byla docela obstojná práce. Jen moje matka mi pořád říkala, že s gymnáziem, které jsem dokončil jen díky ní a tomu, že mi platila drahé doučování, bych to mohl dotáhnout někam dál. Že bych se neměl lopotit v montérkách na nějaké dílně.

Naneštěstí se stalo to, že mě můj nadřízený z práce vyhodil – prý pro nadbytečnost. Bylo mi to líto, ty kluky jsem měl rád. Odcházel jsem skoro se slzami v očích. Možná mě vyhodil právě proto, že jsem se s nimi moc kamarádil.

Zůstal jsem jí na krku

Když jsem se svěšenou hlavou matce oznamoval, že mě vyhodili z práce, rozzářily se jí oči. Hned mi začala jmenovat práce, které bych mohl dělat. Vyhrkla na mě, že konečně můžu poslat životopis do banky, kde bych se náramně vyjímal jako úředník za přepážkou, nebo jako manažer.

Snažil jsem se jí vysvětlit, že vedení týmu pěti dělníků je něco jiného než dělat manažera v bance, ale životopis jsem tam poslal. Samozřejmě, že mě nevzali.

Asi půl roku jsem se nechal od matky živit. Něco málo jsem jí mohl přispívat na živobytí z dávek, které jsem dostával od pracovního úřadu. Později na mě matka začala tlačit, ať si najdu konečně pořádnou práci, která se hodí pro mladého muže s gymnazijním vzděláním.

V duchu jsem se jí jenom smál, protože moji spolužáci, kteří mají jen gympl a neudělali si následně vysokou školu, teď dělají všichni podřadné práce. Jedna moje bývalá spolužačka dokonce pracuje jako pokladní v obchodě.

Uvrtal mě do toho kamarád

Připadalo mi, že se na mě usmálo štěstí, když mi můj kamarád ze základní školy nadšeně volal, že začal dělat skvělou práci. Byl nadšením bez sebe, jakmile jsem mu řekl, že zrovna práci hledám.

Dali jsme si schůzku, kde mi všechno podrobně vysvětlil. Konečně jsem měl mít vysněnou práci. Oblek, který mi zaplatila firma, pracovní tablet a možnost neomezeného výdělku. Znělo to skvěle.

Trošku jsem se zarazil, když mi řekl, že práce spočívá v obcházení domů a bytů a vysvětlování lidem, proč mají se svým plynem a elektřinou přejít k naší společnosti. První školení mě ale přesvědčilo, že to je právě to, co chci v životě dělat.

Utíkal jsem, seč mi nohy stačily

Můj nový manažer mi řekl, že nejlepší je začínat ve svojí vesnici. Neměl jsem nic proti, ale matce jsem chtěl tu skvělou novinku o nové práci sdělit, až budu mít za sebou první úspěchy.

Chodil jsem tedy u nás od domu k domu, vždy slušně pozdravil, všechno vysvětlil, ale každý mě odmítl. Jakmile jsem dorazil k domu jednoho poměrně majetného obyvatele naší vesnice a začal mu vše vysvětlovat, upozornil mě, že je u nás zákaz podomního prodeje daný vyhláškou.

Omluvil jsem se mu a šel zvonit na další sousedy. Jenže po nějaké chvíli jsem viděl přijíždět policejní auto. Bylo mi to jasné. Zazmatkoval jsem a okamžitě vzal nohy na ramena. Jenže oni mě začali honit!

Běžel jsem přes náves, když v tom jsem uviděl svoji matku, jak nese nákup z obchodu. Volala na mě, kam běžím, jenže pak uviděla i dva strážníky. Ti mě samozřejmě dohnali a dostal jsem pěknou pokutu.

Matce se teď nemůžu podívat do očí a celá vesnice si myslí, že jsem nějaký kriminálník.

Autor: René Podhrázský

Související články