Když žena otěhotní, je čistě na ní, jak se rozhodne s tímto faktem naložit. Pokud si chce dítě nechat, naštěstí ji ani její partner ani nikdo jiný nemůže přinutit k ukončení těhotenství. Co když je to ale naopak? Partner dítě chce a žena ne? Své nám o tom řekne Pavel.
Zamilovaný pár
S Míšou jsme se seznámili před rokem.Já pracuji v jedné velké firmě v IT, ona studovala v prvním ročníku na VŠ práva. Krásná, chytrá a cílevědomá holka. Zamiloval jsem se okamžitě a byl jsem štěstím bez sebe, když přijala mé pozvání na rande.
Skvěle jsme si rozuměli. Měli jsme společné zájmy, stejný vkus ohledně filmů a naše milování bylo neskutečné. Měl jsem pocit, že ji miluji každý den víc a víc.
Nečekaná zpráva
Pak mi najednou párkrát po sobě zrušila schůzku. Jednou se musela učit, jindy jí nebylo dobře. Tušil jsem, že je něco špatně. Na mé zprávy už ani moc neodpovídala, telefony mi nebrala. Tak jsem šel za ní. Bydlela na privátě se dvěma spolubydlícími.
Její spolubydlící mě pustila dovnitř. Šel jsem za Míšou a čekal, že se nejspíš bude chtít rozejít, že si asi našla někoho jiného. Její novinky mě ale šokovaly.
Zdroj: 123RF.COM
„Jsem těhotná,“ vyhrkla na mě bez jakékoliv přípravy. Přiznám se, byl jsem v šoku, Musel jsem si to v hlavě poskládat. Vyhýbá se mi, já čekám, že si našla někoho jiného, a ona je zatím těhotná. Se mnou. Když mi to došlo, měl jsem obrovskou radost. Začal jsem plánovat, jak pronajmu byt, kam se spolu nastěhujeme a časem si vezmu hypotéku a koupíme si menší domek na menším městě.
Špatné rozhodnutí
Míša mě ale zarazila. „Půjdu na potrat,“ řekla bez jakéhokoliv projevu emocí. To byl pro mě další šok. Nechápal jsem to. „Míšo, ale to nejde. Jsme oba dospělí, já se o nás postarám, vydělávám přece dost peněz a miluji tě!“ chrlil jsem na ni všechny argumenty najednou, bez hlavy a paty. Míša byla ale rozhodnutá. „Ne, nechci teď dítě. Jsem ještě mladá a chci prvně dostudovat. S dítětem to nezvládnu. A taky na tobě nechci být finančně závislá. Kdybychom se rozešli, zůstanu s děckem sama a školu už vůbec nebudu moct dodělat. A co ze mě bude? Mám jen gympl.“
Její argumenty byly rozumné. Ale já rozumem uvažovat nedokázal. Ne tím jejím. Nechtěla mě už ale poslouchat a řekla, abych odešel. Já ji zase poprosil, aby to ještě zvážila a nedělala žádná řešení, aniž by to se mnou probrala.
Zoufalé prosby
Za pár dní jsme se měli sejít a probrat to. Míšin nejzazší termín pro miniinterrupci se blížil.
Sešli jsme se v kavárně. Míša bohužel své rozhodnutí nezměnila. Tak trochu jsem to očekával, i když jsem doufal v opak. Navrhl jsem tedy svoje řešení. Já totiž o to děťátko přijít nechtěl.
„Míšo, prosím, nech mi to dítě. Nechoď na ten potrat. Donos ho, pak se ho vzdej a já si ho vezmu. Postarám se o něj sám, nebudu po tobě chtít vůbec nic. Klidně ti podepíšu nějakou smlouvu nebo cokoliv.“
Míša ale, jako studentka práv, moc dobře věděla, že žádná taková smlouva by nebyla platná. Stejně tak věděla, že kdybych kdykoliv během těhotenství změnil názor, dítě zůstane na krku jí. Nehodlala to riskovat.
Pro ni to nebylo dítě, ale jen shluk buněk, kterého se prostě jednoduše zbaví.
Můj návrh odmítla.
Nemůžu se jí podívat do očí
Termín její miniinterrupce se kvapem blíží a já nezmůžu nic. Můžu jen sedět a v duchu se se svým dítětem rozloučit.
Muž v tohle směru bohužel nemá žádná práva. Nemůže rozhodnout, že se dítě narodí. Vše je na žene, protože jde o její tělo.
Jestli to Míša udělá, vztah ukončím. Nemohl bych se jí podívat do očí bez pocitu, že zabila naše dítě.
Autor: Jana Janáčková
