Milan (52): Jednoho dne u mě zazvonil pošťák. Pak se mi život zhroutil jak domeček z karet

od Nikola Jaroschová
2 minuty čtení
Muz postak
Zdroj: Shutterstock

Už léta k nám chodívá jeden a ten samý pošťák. Vždycky spolu prohodíme pár slov, řekneme si, že je dneska počasí vážně vykutálené, nebo si vzájemně popřejeme pěkné svátky. Zkrátka taková zdvořilostní rutina už několik let. Jelikož mě pošťák zná a zná i moji ženu, kolikrát nás nechá podepsat doporučené psaní jeden za druhého. Toho dne ale mojí ženě obálku se zeleným pruhem podepsat nenechal. Žádal si mě osobně.

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.

Stalo se asi jednou, možná dvakrát za život, že mi přišla obálka s pruhem. Ta neznačí nic dobrého. I v tomto případě ve mně zatrnulo, když jsem od pošťáka obálku přebíral a podepisoval, že jsem si ji vážně převzal. Moje žena to všechno sledovala zpovzdálí.

Co ti to přišlo?

Jen co se za pošťákem zavřely dveře, žena byla skokem u mě. Zvědavost se jí nikdy nedala upřít, natož když v mých rukou viděla obálku s pruhem. Samozřejmě se hned zajímala, kdo mi píše a co se děje.

Se sevřeným žaludkem jsem obálku otevíral. Žena mi nahlížela přes rameno, dobře ví, že to nemám rád, proto udělala krok dozadu, když jsem na ni podrážděně zavrčel.

Musel jsem se posadit

Přišlo mi předvolání k soudu. Už jen tahle informace mě vyděsila, žena hned spráskla ruce, aniž by věděla, o co se vlastně jedná. Fakt o tom, že bych měl jít k soudu, byla totiž jen první špatná zpráva toho dne.

V dopise stálo, že na mě jistá Jiřina podala žalobu na určení otcovství, společně se svojí dcerou Markétou. Soud se měl konat za tři týdny.

Musel jsem se posadit. Marně jsem v hlavě pátral, jestli znám nějakou Jiřinu, vzpomenout jsem si ale nedokázal. Když si dopis přečetla moje žena, mrskla ho přede mě na stůl a naštvaně za sebou práskla dveřmi od ložnice.

Život se mi bortí pod rukama

Údajně mám dítě s nějakou Jiřinou. Ona a její dcera nyní žádají o soudní uznání otcovství a následný zápis do rodného listu.

Pořád jsem přemýšlel, jestli znám nějakou Jiřinu. Dlouho mi nedocházelo, o koho by mohlo jít, a pak jsem si vzpomněl. Vzpomněl jsem si na úlet před osmnácti lety. To muselo být ono.

Můj život se mi začal bortit pod rukama. Manželka je na mě naštvaná, pořád se mě ptá, co to má znamenat. Já jí nejsem schopen odpovědět. Co když Markéta není moje? Co když to ta ženská jen zkouší?

Nevím, co budu dělat.

Autor: Natálie Kabourková


Související články