Luděk (31): Před lety jsem jí dělal něco zlého. Teď bych s ní chtěl provádět věci, které byste se styděli vyslovit

od Nikola Jaroschová
2 minuty čtení
muz 06
Zdroj: Shutterstock

Se svým příběhem se naší redakci svěřil jednatřicetiletý Luděk, který přiznává, že v dětství nebyl žádný andílek. Ve svých třinácti letech se totiž chtěl blýsknout před spolužáky, a tak si vybral za cíl své šikany dívku, která k nim tehdy nově nastoupila.

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře, který nám jej zaslal pomocí e-mailu. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.

„Byl jsem hloupý kluk, co si myslel, že ubližování ostatním mě ukáže před třídou v nějakém velkolepém světle,“ vysvětluje. „Když k nám do sedmičky nastoupila Sandra, byl jsem k ní nepříjemný.

Bral jsem jí věci, vyhazoval jsem jí svačinu do koše, posmíval jsem se jí a dělal jí ze života peklo. Nejednou jsem ji rozbrečel,“ přiznává se. „Nosila brýle a rovnátka, nebyla to zrovna nejhezčí holka.

To jenom napomohlo tomu, aby se stala terčem mých hloupých vtipů. Když jsme končili devátou třídou, nejspíš měla radost, že mě už nikdy neuvidí. Já jsem na ni brzy zapomněl a vzpomínky se vrátily, až když jsem ji potkal po letech.

Nepoznal bych ji

Luděk seděl na lavičce v parku a četl si, když k němu přišla. Přisedla si a on si nejprve myslel, že to je jen náhodný unavený kolemjdoucí. Když ho pozdravila, zadíval se na ni a dal svým nechápavým výrazem najevo, že ji nepoznal.

„Zeptala se mě, jestli nejsem Luděk. Když jsem kývl, oznámila mi, že mě poznala hned. Je prý vtipné, že si nepamatuji brýlatou Sandru s rovnátky, které jsem se tolik smál. Hned jsem se zastyděl.“

Současnou Sandru popisuje Luděk jako blondýnku s krásným úsměvem a dokonalou postavou. Brýle jí sice zůstaly, ale sluší jí a vypadá díky nim elegantně. „Nevěděl jsem, co říct.

Prohodili jsme jenom pár slov, nedávno se prý přistěhovala do města a je ráda, že tu někoho zná. Bylo mi trapně, tak jsem zavolal na psa a řekl jí, že už musím jít. Odpověděla, že se těší, až jí napíšu a někam spolu zajdeme.“

Několik rozepsaných zpráv

Luděk přiznává, že od toho dne nemůže na Sandru přestat myslet. Několikrát se jí snažil na sociálních sítích napsat, všechny zprávy mu ale přišly trapné a nikdy je neodeslal.

„Tehdy jsem jí hodně ubližoval. Je mi z toho smutno. Když si ke mně v parku přisedla, poznamenala, že jsem dřív vypadal spíš jako hlupák, co nejraději šikanuje malé holky, než jako někdo, kdo bude sedět na lavičce s knihou.

Nejsem si teď jistý, jestli ta její poznámka o společně stráveném čase byla ironická, nebo zda bych jí měl opravdu napsat. Nicméně je to už 14 dní a já se nerozhoupal. Chvíli jsem si myslel, že třeba napíše sama, ale to se asi na ženu nesluší,“ dodává.

Podle čtenářových slov ho teď v noci užírají vzpomínky na to, jak se jako mladík choval. Přemýšlí, zda by se měl Sandře omluvit, nebo zkrátka o minulosti nemluvit a začít znovu. Nebo zda s ní vůbec někam jít má. Přiznal také, že se mu o ní často zdá a chtěl by s ní dělat věci, které se nedají vyslovit nahlas. Tak moc ho přitahuje.

„Líbí se mi a podle mého by mezi námi mohla přeskočit jiskra. I když to, co jsem jí tehdy dělal, se asi bude odpouštět jenom těžko. Co mám teď dělat? Měl bych se jí ozvat, nebo čekat, až na ni zase někde náhodou narazím?“

Autor: Šárka Cvrkalová

Související články