Moje přítelkyně čekala miminko a já nemohl být šťastnější. Zatímco si kamarádi okolo nás, kteří byli v našem věku, stále užívali života na volné noze, my jsme toužili po rodině. Po pár měsících se zadařilo a my spolu čekali prvního potomka.
Bude to holčička!
Ingrid chodila na pravidelné prohlídky a těhotenství již na ní bylo znát. Bříško rostlo a dokonce už se miminko začínalo ozývat kopanci a šťouchanci. Večery jsem trávil tak, že jsem Ingrid bříško hladil a povídal si s miminkem.
Na prvním velkém ultrazvuku lékař partnerce oznámil, že s největší pravděpodobností čekáme holčičku. Nemohl jsem být spokojenější, holčičku jsem si strašně moc přál. Ingrid mi navíc slíbila, že na další ultrazvuk budu moct jít s ní.
Zdroj: 123RF.COM
Zařizovali jsme pokojíček
Společně jsme se začali připravovat na příchod dcery. Já byl doslova ve svém živlu, pokud šlo o nakupování věciček. Dětský pokojíček začal dostávat své první obrysy a já se nemohl dočkat, až si maličkou konečně dovezeme domů. Do porodu ještě zbývalo několik týdnů, ale já věřil, že to uteče jako voda.
Měli jsme i vybrané jméno. Naše dcerka se měla jmenovat Kamilka, což byl můj nápad. Přítelkyně ale souhlasila, zdálo se jí to dobré. No řekněte sami – mohl jsem být šťastnější?! Nemohl, všechno bylo naprosto perfektní!
Kde máte tatínka?
Konečně nastal den ultrazvuku. Byl jsem neskutečně natěšený, ale zároveň i nadšený. Sice jsem maličkou viděl na snímcích z ultrazvuku, ale toto bude něco úplně jiného, když se bude hýbat! Přišli jsme k lékaři a čekali v čekárně na objednanou hodinu. Poté nás sestra zavolala, přítelkyně se uvelebila na lehátku a čekali jsme na doktora. Ten přišel vzápětí a s úsměvem od ucha k uchu se přítelkyně zeptal: „Kde máte tatínka, maminko? Dneska jste s sebou vzala staršího bratra?“ Přítelkyně byla bledá a já vůbec ničemu nerozuměl.
Zdroj: 123RF.COM
Dítě není moje
Udělalo se mi špatně a sestřička mi musela podat židli. Doktor nechápal, já jsem nechápal, sestra nechápala. Ultrazvuku jsem se sice zúčastnil, ale věděl jsem, co mě čeká, až vyjdeme z ordinace. A nespletl jsem se. Miminko, které se mělo jmenovat po mně, nebylo moje.
Přítelkyně vysvětlila, že otcem je skutečně někdo jiný. Doteď ale nevěděla, s kým ho bude chtít vychovávat. To vysvětlovalo doktorův dotaz, protože na předchozím ultrazvuku viděl jiného muže a předpokládal, že je to otec. Zbořil se mi svět, doslova jako domeček z karet. Přítelkyně totiž stále váhá, s kým chce být. Oba nás totiž miluje.
Pořád nevím, stále čekám
Přítelkyně má jen několik dní do porodu a stále se nerozhodla. A já jako pitomec čekám, jestli to nakonec budu já. To dítě bych vychoval, i když by nikdy nebylo tak úplně moje. Až natolik je obě miluji.
Autor: Nikol Kolomazníková
