David (29): Rodiče mi vyšlapali cestičku a já si toho nevážil, zvykl jsem si na jejich peníze a pak spadla klec

od Nikola Jaroschová
Zdroj: 123RF.COM

Jakožto jedináček jsem se neměl vůbec špatně. Rodiče se mi maximálně věnovali a dopřávali mi všechno, na co jsem prstem ukázal. Nestrádal jsem, pokud jde o hračky, oproti jiným dětem jsem na dovolenou nejezdil jen jednou, ale třeba i čtyřikrát do roka, nikdy jsem na sobě neměl jiné než značkové oblečení. Rodiče se zkrátka snažili, aby byl můj život lehký jako peříčko.

Všechno mi procházelo

Nebudu lhát, byl jsem rozmazlený. Pozornost rodičů a jejich peníze mi dodaly dojem, že jsem něco více než moji vrstevníci. V pubertě jsem se chytil špatné party a začal vyvádět – kouření, drogy, výtržnosti. Ať jsem ale udělal cokoli, vždycky mi to prošlo. Rodiče to pokaždé nějak udělali, abych neměl jediný škraloup v rejstříku. Já nabyl pocitu, že si můžu dělat, co se mi zachce, a trest mě nikdy nepostihne. Jak by taky mohl, když jsem měl za zády tak obětavé rodiče, kteří dělali všechno pro to, abych nepoznal negativní stránky života?!

Zdroj: 123RF.COM

Cestu mi vyšlapali

Zatímco lidé v mém okolí si svou cestu životem museli vyšlapat sami a na své cestě často zdolávali nejednu překážku, moji cestičku vyšlapali rodiče za mě. Měl jsem možnost studovat na soukromé škole. Vlivem tátova přátelství s ředitelem jsem studium zvládl bez jediného problému i přesto, že jsem dělal hlouposti a učení příliš nedával. Díky kontaktům rodičů byly známky na vysvědčení rázem někde úplně jinde.

Po vystudování jsem si nemusel hledat práci. Ještě před tím, než jsem vůbec odmaturoval, mi otec domluvil práci v jednom místním podniku. A rovnou za lepší peníze, abych nemusel dva nebo tři roky dřít na dosažení vyšší platební třídy.

Financovali mě i v dospělosti

Zdroj: 123RF.COM

Pro rodiče bylo samozřejmostí, že mě finančně podporovali. Nic se na tom nezměnilo ani tehdy, když už jsem byl dospělý a začal pracovat. Mohl jsem bydlet v jejich domě a nemusel přispívat jedinou korunou. Když mi nezbyly peníze z výplaty, nebyl problém, aby mě rodiče založili půjčkou, kterou po mě nikdy nechtěli vrátit.

Nevážil jsem si ničeho

Při pohledu zpátky musím přiznat, že jsem si ničeho nevážil. Choval jsem se arogantně a kolikrát i hnusně, dokonce i k rodičům, kteří mě i přesto nadále podporovali. Pak ale spadla klec a rodičům se mnou došla trpělivost.

Byl jsem s kamarády v baru. Nenapadlo nás nic lepšího než se přesunout do jiného lokálu, který byl na druhé straně města. A aby to bylo rychlejší, rozhodl jsem se řídit. Měl jsem upito a řízení nezvládl. Narazil jsem do stromu a kvůli nehodě přišel o dobrého kamaráda. I tentokrát jsem si myslel, že mě z toho rodiče vysekají – ostatně jako vždycky.

Jenže se tak nestalo. Rodičům došla trpělivost a rozhodli se, že tentokrát musím za své činy pykat. A já pykal. Dostal jsem rok a půl za ublížení na zdraví z nedbalosti s následkem smrti.

David, Praha
Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.

Autor: Nikol Kolomazníková

Názor odborníka

Jedná se o komplikovanou situaci, která ukazuje na nesmírnou důležitost zdravé výchovy. I když rodiče mohou chtít své děti co nejlépe zajistit a ochránit a myslí to s nimi dobře, tak se ukazuje, že naučit děti zodpovědnosti a následkům svých činů je mnohem důležitější. Nelze totiž své děti chránit napořád, a když se jim nedostane potřebné zkušenosti v relativním bezpečí dětství, může to později v životě vést až k tomuto nešťastnému případu.

Tragická událost ztráty kamaráda je traumatizující skutečností, která se v tomto případě navíc může pojit s pocity sebeobviňování a může dojít až k sebevražedným myšlenkám. Neváhejte proto v podobných situacích vyhledat pomoc odborníka.

Mgr. Jiří Brouček
Psycholog

Související články

Zavřít reklamu