Bořek (47): Na stole jsem našel zdrcující vzkaz. Z jeho obsahu vás bude mrazit

od Nikola Jaroschová
2 minuty čtení
zarazeny muz
Zdroj: Shutterstock

Pan Bořek přišel po náročném dni v práci domů. Tam už na něj čekal vzkaz, který mu nahnal velký strach. Jak se vypořádal s touto nečekanou a zdrcující skutečností?

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.

Byl jsem rád, že mám vůbec střechu nad hlavou

„Jako mladý jsem se brzy oženil a s manželkou máme tři děti. V pětačtyřiceti se se mnou rozvedla. Spíš mi utekla s jiným, a navíc mě o všechno obrala,“ postěžoval si.

Bořek nevěděl jak dál a chvíli bydlel u svojí staré matky. Tam už ale žily jeho dvě sestry s rodinami a jemu nezbývalo nic jiného než se odstěhovat na ubytovnu. Byly to pro něj zpočátku krušné časy, ale člověk si zvykne na ledacos.

„Bylo mi to nepříjemné. Připadal jsem si jako vyvrhel společnosti. Chodil jsem jen do práce a na ubytovnu, kde jsem se oddával alkoholu.“ Ten byl panu Bořkovi jedinou útěchou v jeho zkroušeném životě.

„Moje situace se mi nelíbila, ale měl jsem kde spát. Byl jsem v suchu a po zaplacení alimentů a nájmu mi ještě něco málo zbylo,“ dodal.

Myslel jsem si, že je to opravdový kamarád

Bořek měl na ubytovně spolubydlícího, se kterým trávil čas a volné večery po práci. Často si povídali a u lahve tvrdého alkoholu probírali své osudy a životní prohry.

„Docela nám to pasovalo, ani jsme se nedohadovali, na rozdíl od jiných spolubydlících na našem patře. Měli jsme podobný osud a už jsme to chtěli všechno nějak doklepat,“ povzdychl si.

Jeho spolubydlící se jednou na ubytovnu nevrátil. Zkrátka se po něm slehla zem a Bořkovi vrtalo hlavou, kam se poděl.

Čekalo mě kruté vystřízlivění

„Uběhl asi měsíc a můj spolubydlící se stále nevracel ani o sobě nedal vědět. Napadlo mě, že asi odjel za svou rodinou na Slovensko, o kterém hodně vyprávěl.“

Jednoho večera se náš čtenář vrátil z práce do prázdného pokoje, kde na něj na stole čekal vzkaz. K jeho smůle to nebyl vzkaz od jeho kamaráda, ale od provozovatele ubytovny.

„Bylo tam napsáno, že mám do týdne zaplatit dlužné nájemné dvacet pět tisíc, nebo mě vystěhují. Byl jsem z toho absolutně v šoku. Každý měsíc jsem dával hotovost svému kamarádovi, který mi říkal, že peníze dává na svůj účet a nájemné z něj platí převodem,“ říká.

Takovou ránu pod pás Bořek nečekal a mrazilo ho z představy, že bude muset zůstat na ulici. Tehdy se obrátil opět na svoji matku, která ho založila, a on naštěstí mohl dlužné nájemné uhradit. Dodnes má ale problém někomu věřit.

Autor: René Podhrázský

Související články