Anna (31): Už 10 let kvůli tomu nespím. Z tohoto byste měli noční můry také

od Nikola Jaroschová
2 minuty čtení
Zoufala mlada divka
Zdroj: Shutterstock

Na některé okamžiky ve svém životě člověk jen tak nezapomene. Někdy jsou to vzpomínky šťastné, jindy zase smutné. V případě Anny nejde ani o jednu z těchto dvou verzí. Ona sama totiž neví, co se tehdy před lety stalo. I tak ji to ale dodnes trápí.

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.

„Kdykoli si na to vzpomenu, přeběhne mi mráz po zádech. Občas se mi o tom dokonce i zdá. Kamarádka si za mě dělá legraci a schválně mi tu situaci připomíná, mně to ale vtipné nepřijde,“ svěřuje se Anna.

„Stalo se to před deseti lety, já ale stále nevím, o co vlastně tehdy šlo. A vím, že už to nikdy nezjistím. Právě to je možná ten důvod, proč mě to tolik děsí. Ta vzpomínka na člověka, který možná potřeboval pomoc.“

U cesty ležela osoba

„S kamarádkou jsme tehdy hledaly kešky. Věděli jsme, že jedna se nachází v poli v jedné malé čtvrti v Praze. Ten den bylo po dešti, všude bylo bláto, ale nakonec jsme se dostaly až ke stromu s keškou, nechaly jsme vzkaz a vydaly se zpátky k silnici.

U jedné polní cesty jsme už z dálky zahlédly člověka. Jenže v Praze se stává poměrně běžně, že někde v parku nebo na lavičce spí člověk bez domova. Takovým lidem se raději vyhýbám, protože z toho nekouká nic dobrého,“ vysvětluje Anna.

Čím blíže šly, tím divnější se jim situace zdála. Bylo totiž poměrně chladno a osoba, která ležela na zemi, byla přikrytá jen bundou. „Nedošly jsme tak blízko, abychom poznaly, zda je to muž, nebo žena.

Ale vypadalo to, že je ten člověk přikrytý jen nějakou slabou mikinou. Samozřejmě jsme se tehdy shodly na tom, že to je bezdomovec, co tam spí. Obešly jsme ho obloukem a vydaly se na autobus,“ pokračuje Anna s příběhem.

V autobuse nás dohnalo svědomí

Když obě dívky seděly v autobuse na cestě domů, zeptala se kamarádka Anny: „A co když ten chlapík potřeboval pomoc?“ Anna sama přiznává, že o tom přemýšlela už od chvíle, kdy ho obešly a odešly pryč.

„Možná to nebyl bezdomovec. Mohl to být někdo zraněný, nebo v horším případě i po smrti. Možná vysvětlení se mi v tu chvíli honila hlavou a já nevěděla, zda se tam vrátit, nebo ne.

Nakonec jsme se rozhodly toho člověka už neřešit. Bylo nám dvacet, bály jsme se, snažily jsme se na to přestat myslet. Když jsme šly na místo asi po 14 dnech, nikde po tom člověku nebylo ani stopy.“

Kamarádka z toho má dodnes legraci

Anna se v e-mailu svěřuje, že dodnes nad situací přemýšlí. Trápí ji myšlenka na to, že možná mohly někomu zachránit život nebo mu nějak pomoci. Na druhou stranu si je téměř jistá, že to byl bezdomovec, který se po pár hodinách zvedl a sám odešel jinam.

„Moje kamarádka se často směje a situaci mi připomíná. Vždycky mě tím dostane k nepříjemným úvahám,“ svěřuje se čtenářka. „Kdokoli jiný by to nejspíš už hodil za hlavu. Už se stejně nedozvíme pravdu.

Já ale v noci nemohu klidně spát, tíží mě svědomí, dokonce jsem si dříve hledala informace o úmrtích v dané oblasti. Nikdy jsem ale nezjistila nic, co by bylo s naším příběhem nějak spojené. Jak mám tedy ty špatné myšlenky dostat z hlavy?“ ptá se závěrem.

Autor: Šárka Cvrkalová

Související články