Životní cesty nás vedou různými směry a jsou zkrátka příležitosti, které se už nemusí opakovat. Náš čtenář stál v mládí na pomyslné křižovatce a nyní přemýšlí, zda tehdy bylo jeho rozhodnutí správné.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře, který nám jej zaslal pomocí e-mailu. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Zůstali jsme na všechno sami
„Mám tři o dost mladší sourozence a otec nás opustil, když byli ještě malí. Já si ho pamatuji moc dobře, ale moji bratři a sestra říkají, že si ho nepamatují. Možná raději vzpomínky na něj vypustili z hlavy,“ začíná své vyprávění pan Bedřich.
Sdělil nám, že si s otcem vůbec nerozuměl, protože chodíval domů často opilý a choval se ke svým dětem i jejich matce hrubě. „Neviděl si do pusy a pro ránu taky nešel daleko. To je taky to, co mě formovalo a proč jsem si našel svůj největší koníček.“
Chtěl jsem ubránit svoji rodinu
Po odchodu otce ze společné domácnosti se jeho matce zhoršil zdravotní stav a přišla o práci. „Pamatuji si, jak jsem chodil po škole ještě pomáhat na stavbu, abych rodině pomohl a přinesl domů taky nějakou tu korunu. Když už jsem měl volnou chvíli, věnoval jsem se svému koníčku, kterým byl box,“ dodal.
Bedřich chodil do práce a po večerech ještě na tréninky. Práce na stavbě mu pomáhala zvyšovat sílu a na pravidelných trénincích pečlivě piloval techniku. „Bral jsem to tak, že jednou moje zkušenosti z boxu zúročím. Nechtěl jsem, aby nám zase někdo ubližoval.“
Měl jsem šanci být hodně úspěšný
Bedřich ve svém klubu slavil jeden úspěch za druhým. K jeho výkonům v ringu jej vedla jeho píle a úsilí. Po čase s ním měl jeho trenér vážný rozhovor.
„Nabídl mi možnost jet na rok trénovat do Anglie, kde by si mě vzali na starost jedni z nejlepších trenérů. Nejdřív jsem byl opravdu nadšený a už jsem si maloval svoji úžasnou kariéru. Pak jsem se ale zamyslel nad tím, co by bylo s mojí rodinou,“ říká.
Bedřich stál před důležitým a závažným rozhodnutím. Přál si být jednou profesionální boxer, a kdyby se mu to podařilo, mohl by své rodině pomoci ještě víc.
„Jenže to by byl běh na dlouhou trať a nikdo neví, jestli bych byl tak dobrý, jak si o mně všichni mysleli. Dal jsem tehdy přednost jistotě a rozhodl jsem se zůstat tady s mojí mámou a sourozenci,“ povzdechl si.
Autor: René Podhrázský
