Tadeáš (48): Dlouholeté neshody s otcem zničily náš vztah. S omluvou jsem přišel pozdě

od Luboš Klouček
Zdroj: 123RF.COM

Táta odjakživa vládl pevnou rukou. Už jako dítě jsem k němu choval respekt. Měl svoje výchovné metody, které nám se sourozenci občas naháněly hrůzu. Když jsem dospíval, přestal jsem si s otcem rozumět. On si totiž plánoval, že se jeho nejstarší syn dá na právničinu a jednoho dne z něho bude uznávaný „pan právník s velkým P“, jenže já jsem se chtěl vydat cestou řemesla. A to mu nevonělo.

Hádky mezi námi byly na denním pořádku

Během mého studia jsme se s otcem často hádali. Dával mi najevo, že práce truhláře je jen obyčejné řemeslo, které je podřadné a ve světě nic neznamená. Já byl jiného názoru, pro mě byli všichni lidé pracující rukama daleko důležitější než tzv. kancelářské krysy. Proto jsme se často hádali, protože on mě urážel a já se rozhodl ho nenechat.

Vyhodil mě, protože jsem ho zklamal

Zdroj: 123RF.COM

Měl jsem po maturitě, kterou jsem zvládl levou zadní. Nebudu lhát, truhlařina mi šla od ruky, maturoval jsem s vyznamenáním a byl na sebe pyšný. Hned po škole jsem navíc dostal pracovní nabídku, a měl tak pěkně nakročeno do života. Jenže táta na mě nebyl pyšný ani trochu, ba spíše naopak. Jednoho dne o mně prohlásil, že jsem jeho největší životní zklamání, a vyhodil mě z domu, protože jsem ho zklamal. Nedoprošoval jsem se. Ještě toho dne jsem se i přes máminy slzy a prosby odstěhoval.

Léta jsme se příliš nevídali

Následující roky jsme se příliš nevídali. Za mámou jsem jezdil, když táta nebyl doma. Pokud jsme se náhodou potkali, buď se mnou ani nepromluvil, nebo jednoduše odešel. Nechtěl být poblíž svému životnímu zklamání. Pociťoval jsem, že mě nemá tak rád jako mladší sourozence. Bratr se dal na jeho vysněnou právničinu a nejmladší sestra chtěla být lékařkou. Vedle těchto pozic jsem jako „obyčejný truhlář“ v očích otce v žádném případě nemohl obstát. A on to moc dobře věděl.

Matka mě přišla odprosit

Zdroj: 123RF.COM

Před rokem u mě doma zazvonila máma. Myslel jsem si, že jde na běžnou návštěvu, navštěvovala mě běžně. Jenže ona mě toho dne přišla odprosit. Přišla s prosíkem za mého otce, který na tom nebyl zdravotně nejlépe. Samozřejmě jsem to věděl, ale neměl jsem touhu ukazovat se mu na očích. O soucit od syna, který ho zklamal, by totiž určitě nestál. Máma si ale přála, abychom se usmířili. Dle jejích slov totiž tátovi příliš mnoho času nezbývalo.

Nestihl jsem to

Dlouhé měsíce jsem se odhodlával, abych se s tátou usmířil. I když mi ublížil, stále to byl můj otec. Došlo mi, že naše dlouholeté neshody za to vlastně nestojí, a řekl jsem si, že ho poprosím o odpuštění. Chtěl jsem se omluvit a dát to s tátou do pořádku.

Jenže jsem to nestihl. Přijel jsem v den, kdy již bylo pozdě. Toho dne nad ránem totiž táta zemřel, sebral mi tak možnost poprosit ho o odpuštění. Budu si to vyčítat, měl jsem za ním přijet mnohem dříve.

Autor: Nikol Kolomazníková

Související články