Roman (53): Nakoukl jsem škvírou do synova pokoje a zůstal vyděšeně stát. U něčeho takového nechcete své dítě nikdy vidět

od Adéla Vocetková
2 minuty čtení
muz vazny
Zdroj: Shutterstock

Procházel jsem kolem synova pokoje. Měl jsem namířeno do postele, kam jsem se po náročném dni opravdu těšil. Dveře byly lehce pootevřené a já do nich letmo nahlédl. Z toho, co jsem viděl, jsem zůstal stát na místě jako přikovaný.

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.

Zahlédl jsem svého syna dělat něco, u čeho své dítě rozhodně vidět nechcete. Toho večera jsem nemohl zamhouřit oči a váhal, zda to říci manželce.

Měl jsem toho za celý den plné zuby

Druhá polovina pracovního týdne mi vždycky dává zabrat. Navíc to bylo ke konci měsíce, kdy se u nás v práci vždycky strašně přehání.

Toho dne jsem toho měl opravdu plné kecky. Viděl jsem se v posteli, kam jsem měl v plánu nedlouho po večeři zalehnout.

Zrovna jsem procházel do ložnice okolo pokoje našeho devatenáctiletého syna. Jindy bych to neudělal, ale toho dne jsem nahlédl dovnitř.

Viděl jsem něco šíleného. Že bych se pletl?!

Syn se jinak do pokoje zavírá, ale tentokrát pootevřené dveře zanechaly maličkou škvírku, a právě skrze tu jsem do doupěte našeho puberťáka nahlédl.

Viděl jsem syna, jak se sklání nad stolem, v ruce drží smotanou ruličku a očividně něco nasává. Musel jsem se podívat ještě jednou a pořádně.

Tohle nemohla být pravda. Nejdříve mě napadlo, že se mýlím, ale když jsem se skrze malou skulinu mezi dveřmi podíval znovu, byl jsem si jistý, že vidím správně. Syn šňupal drogy.

Únava byla rázem pryč. Nemohl jsem zamhouřit oči!

Zůstal jsem stát na místě jako přikovaný. Byl jsem v šoku, u tohohle své dítě vidět nechcete, a vlastně ani nechcete, aby něco takového dělalo!

I když jsem byl ještě před pár vteřinami unavený, najednou to bylo pryč. Jako v mrákotách jsem tiše došel až do ložnice, ale usnout jsem nemohl.

Stále jsem měl před očima syna, který nikdy nedělal problémy, a dneska jsem ho viděl, jak očividně bere nějaké drogy. Váhal jsem, zda to říci ženě.

Je to jeho život, ale…

Našemu synovi je devatenáct let. Je to dospělý chlap, který o sobě může rozhodovat sám, když na to přijde. Podle toho také reagoval, když jsem to nakonec nevydržel a o pár dní později na něho vyrukoval, jestli opravdu něco bere.

Nejdříve se tvářil, že bude zapírat. Pak otočil a začal mi vyčítat, že je dospělý a může o sobě rozhodovat. Tehdy jsem zasáhl a zahrál si na toho přísného rodiče. „Dokud budeš bydlet pod mojí střechou, na drogy zapomeň, anebo vypadni,“ řekl jsem mu rázně. Takovou reakci nečekal.

Počítal jsem s tím, že se sebere a odstěhuje se, ale neudělal to. Možná si vzal má slova k srdci, možná jen měl strach, kam by šel bydlet. Každopádně tvrdí, že s tím přestal. Nemám důvod mu nevěřit, je to přece můj syn.

Autor: Natálie Kabourková

Související články