Roman (39): Na střední mě šikanovali. Bál jsem se jít na školní sraz

od Nikola Jaroschová
Zdroj: 123RF.COM

Jsem ředitelem realitní kanceláře a v životě se mi rozhodně nevede špatně. Mám ženu, dvě krásné děti a skvělou práci, která mě baví a zároveň dokáže nadstandardně zabezpečit celou moji rodinu. Není to vychloubání, i když mám být na co pyšný – tam, kde jsem teď, jsem se musel vyšplhat sám. Bez cizí pomoci. Okolí mě považuje za šťastlivce, kterému osud hraje do karet. Jen málokdo ale ví, že vždycky tomu tak nebylo.

Na školní léta nevzpomínám dobře

Už na základní škole mi moje maminka často říkávala, že musím být průbojnější. Byl jsem totiž ten typ dítěte, který nevyčnívá z davu, který neprosazuje své názory a který si ledasco nechá líbit. Nic se na mé povaze nezměnilo ani s nástupem na střední školu, ba naopak – možná se to ještě zhoršilo. Moji spolužáci totiž byli machři, kteří si v patnácti letech mysleli, že jim patří svět. A ze střední školy mi udělali hotové peklo.

Zdroj: 123RF.COM

Čtyři roky plné strachu

Čtyři roky na střední škole pro mě rozhodně nebyly procházkou růžovým sadem. Spolužáci totiž vycítili moji slabou povahu a dávali mi dost jasně najevo, že nade mnou mají navrch. Začalo to schováváním učebnic a sešitů, pokračovalo přes podkopávání nohou nebo zavírání na záchodech a končilo posměšky před děvčaty. Zkrátka nic, na co bych teď rád vzpomínal.

Zdroj: 123RF.COM

Vzpomínky se vrátily

Před dvěma měsíci mi přišla pozvánka na školní sraz. Když jsem pozvánku držel v ruce, všechny nepříjemné a nehezké vzpomínky se mi vrátily. Cítil jsem se, jako by se to stalo včera. Moje první rozhodnutí znělo jasně: nikam nejdu! Od maturity jsem spolužáky neviděl a neměl jsem touhu se s nimi vídat. Ačkoli to už bylo několik let, stále ve mně hlodal červíček pochybností. Neměl jsem chuť je vidět.

Byl jsem neskutečně nervózní

Manželka mě nakonec přesvědčila, abych na ten školní sraz šel. Ujišťovala mě, že se spolužáci určitě změnili. „Tenkrát jste byli děti,“ říkala mi. „Teď jste dospělí lidé, kteří mají rozum,“ dodala a pomohla mi vybrat oblek, ve kterém jsem toho večera na sraz se spolužáky vyrazil. A nebudu lhát, byl jsem neskutečně nervózní.

Před příjezdem na místo, kde se sraz konal, jsem měl srdce až v žaludku. Divoce bušilo, nohy se mi klepaly. Měl jsem touhu otočit se a zmizet.

Omluva přišla po letech

Okamžitě jsem poznával všechny známé tváře – nejen spolužačky, se kterými jsem vycházel, ale i spolužáky, na které jsem příliš dobré vzpomínky neměl. Opět jsem se cítil jako ten nenápadný puberťák, se kterým doslova vymetali podlahu.

Kluci v čele s Romanem, který dříve šéfoval jejich partě, mě samozřejmě poznali hned. Když ke mně vykročili, cítil jsem paniku, která ale byla úplně zbytečná. Přišli se mi omluvit. Manželka měla pravdu, byli jsme už dospělí a to, co se dělo v době, kdy jsme studovali, bylo dávno zapomenuto. Teď už vím, že nad svou účastí nad příštím srazem rozhodně váhat nebudu.

Autor: Nikol Kolomazníková

Související články