Mirek (37): Začal jsem slušně vydělávat, ale dostával jsem se do hodně nepříjemných situací

od Nikola Jaroschová
2 minuty čtení
muz 32
muz 32

Vybudoval jsem s kamarádem opravdu velký business. Firma se nám krásně rozjela a my jsme si žili na vysoké noze. Bylo to sice na úkor jiných lidí, ale všechno je přece jenom obchod.

Netušil jsem, že se to tak rozjede

S kamarádem jsme se po vysoké škole rozhodli, že začneme podnikat. Byla to docela jasná volba, protože jsme studovali ekonomickou školu, do práce jsme se jako zaměstnanci nehrnuli. Bylo ale důležité přijít na to, v jakém oboru a jakou firmu rozjedeme.

Po dlouhých úvahách jsme došli k závěru, že úplně nejlepší bude vést společnost, která bude založena na osobním prodeji. Nemám rád ten název „letadlo“, spíš se jedná o takový pyramidový systém a my chtěli být na jeho vrcholu. Je to obchodní model. Začali jsme vydělávat velké peníze. Do dvou let jsme byli milionáři a po pěti letech jsem měl v přepočtu na svém účtu první miliardu korun.

Pak už člověk řeší jen své rozmary

Nemusel jsem se starat už absolutně o nic. Peníze chodily samy od ostatních našich účastníků, kteří přiváděli stále další a další lidi. Byl to ten nejlepší obchodní model, co jsme mohli vymyslet. Chtěl jsem si splnit svůj sen. Rozhodl jsem se, že si koupím hokejový klub.

Peníze jsem na to rozhodně měl a nebyl důvod, proč si klub hráčů nekoupit. Stal jsem se tím klubem posedlý, bylo to zkrátka moje dítě. Chtěl jsem být na nejvyšších místech tabulek. Investoval jsem do toho týmu hodně peněz, najal výborné trenéry a zpočátku se nám skvěle dařilo.

Není všechno zlato, co se třpytí

Jenže ono vlastnit takový klub, jak jsem brzo zjistil, není jen tak. Člověk se dostane do takového okruhu lidí, že by některé z nich raději nikdy nechtěl potkat. Je to svět sám pro sebe. Začal jsem dostávat výhružné dopisy a zprávy. Taky mi přicházely nabídky, abych začal zápasy manipulovat tak, aby výsledky vycházely podle toho, jak někdo potřebuje. To jsem samozřejmě nechtěl, jenže tlak byl pořád čím dál větší.

Začal jsem už mít dokonce i strach o sebe a svoji rodinu. Kolem našeho domu projížděla podezřelá auta. Když jednoho rána našla moje manželka před vchodem igelitovou tašku s mrtvou kočkou, pochopil jsem, že takto to dál už nejde. Podlehl jsem a raději se celého týmu zbavil, dokud to nezašlo ještě dál.

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.

Autor: René Podhrázský


Sdílet článek:Share on Facebook
Facebook

Související články