Kamil (34): Své okolí jsem jenom dirigoval, k prozření mi pomohla až psycholožka

od Adéla Vocetková
Zdroj: 123RF.COM

Kamilovi dlouho trvalo, než pochopil, že chyba není vždy jen v lidech kolem něho. Dnes již třetím rokem pravidelně dochází na konzultace s psycholožkou. Ta mu pomohla objevit okolní svět. I dnes se Kamil potýká s problémy, začal si ale čím dál více uvědomovat, že by se k ostatním měl chovat jinak než dříve. Místo kritiky přátel se snaží najít chyby i sám v sobě. Jak ale přiznává, ne vždy se mu to daří.

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře z Prachatic, který nám jej zaslala pomocí e-mailu. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.

„Když jsem na jednom ze sezení přednesl nápad napsat do vašeho magazínu, doktorka mi řekla, že je to jen další skvělý krok, jak něco změnit. Svěřit se lidem, ačkoli těm, kteří mě třeba neznají osobně, mi podle ní může ulevit,“ píše Kamil v e-mailu. „Proto jsem se nakonec odhodlal a sedl k počítači, abych vám napsal svůj životní příběh.“

V dětství jsem poznal jenom křik a nadávky

Když byl Kamil malý, jeho matka s otcem se často hádali. Otec hodně pil a vracel se domů pozdě v noci. „Bylo mi sedm, když to všechno začalo. Často mě i po půlnoci budil křik a jejich věčné hádání. Já raději dělal, že to neslyším, protože jsem věděl, že jinak se stanu také obětí křiku,“ popisuje. Když matka otce opustila a Kamila vzala s sebou do jiného města, chlapec si myslel, že bude všechno lepší.

„Jenomže nebylo,“ říká. „Matka si našla přítele, který byl asi ještě horší než otec. Mně bylo tenkrát dvanáct a už jsem se nechtěl jenom schovávat. Kdykoli přítel na matku křičel, zastával jsem se jí, i když jsem věděl, že za to dostanu facku a vyslechnu si, jak špatný syn jsem. Vulgární oslovení od mého otčíma pro mě byla na denním pořádku. A já tak bohužel přejal jeho vzor.“

Všechny kolem sebe jsem vždycky odháněl

Když Kamil dospěl, odstěhoval se na druhý konec republiky. „Matka si dávno našla jiného přítele, ani s ním to ale nebylo lepší. Navíc na mě začala být nepříjemná i ona, neměl jsem důvod zůstat doma. Jenomže jsem žil dlouho sám. Až ve dvaceti pěti letech jsem se sestěhoval s první přítelkyní. A tehdy jsem u sebe začal pozorovat chování svého prvního otčíma,“ vypráví čtenář.

Když Kamilovi nevyšel ani třetí dlouhodobý vztah, rozhodl se vyhledat pomoc psychologa. „Na všechny kolem sebe jsem křičel, hodně jsem se rozčiloval. Viděl jsem chybu ve všem, co kdo provedl. Proto ode mě každá utekla. A já si dobře uvědomoval, že se chovám jako ten, koho jsem tolik nesnášel. Právě proto jsem si našel odbornou pomoc. Abych nedopadl stejně.“

Už tři roky docházím na terapie. Dělám jen malé krůčky

Kamil si chce najít vážný vztah a založit rodinu. Je mu ale jasné, že v současné situaci to pro něho není možné. „Naštvu se opravdu kvůli maličkostem, stále mám někdy pocit, že lidé kolem mě dělají všechno špatně. I těm, co mi pomáhají, ubližuji. Díky pravidelným konzultacím si alespoň zpětně uvědomuji, co se stalo, a dokážu se omluvit.“

Přátelé Kamila v jeho rozhodnutí změnit se podporují. Dobře vědí, jak se snaží, že jeho chování je pravděpodobně následkem traumat z dětství. „Pozoruji na sobě velkou změnu. Chce to ale ještě hodně práce, abych ze sebe dokázal vytěsnit vše, co mi otčím vtloukal do hlavy,“ zakončuje vyprávění.

Autor: Šárka Cvrkalová

Související články