Vždycky jsem si říkal, že to manželka s péčí o syna bere až moc vážně. Bral jsem to tak, že jakožto matka to asi vnímá jinak nežli já, a snažil jsem se ji pochopit. Ale čím byl syn starší, tím více mi to přišlo přes čáru.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Několikrát jsem se jí snažil promluvit do duše. Vždyť všem okolo muselo být jasné, že je přehnaně úzkoprsá a na syna upnutá až příliš. Nedala si říct.
Odmalička ho nespustila z očí
Od první chvíle, kdy byl syn na světě, se na něho moje žena upnula. Moc jsme si ho tenkrát přáli a byli jsme štěstím bez sebe, když se nám konečně zadařilo.
I já bych pro syna dýchal a udělal cokoli na světě. Ale nikdy jsem se k němu nechoval tak, jako moje žena. Nespustila ho z očí, pořád mu byla za zadkem. Hodně věcí mu zakazovala jen proto, že se bála, aby si při dané činnosti něco neudělal.
Žádné kroužky, pomalu ani nesměl ven
Syn rostl a manželčino chování se stupňovalo. Na škole nesměl chodit do žádných kroužků, tedy ne do těch, kde hrozilo nějaké riziko. Lákal ho fotbal, později hokej. Asi jako každé dítě chtěl zkoušet to, co jeho vrstevníci.
A moje žena? Zakázala. Mohl dělat jen to, kde se nemohl zranit. Třeba hrát šachy nebo chodit malovat, ale to ho jakožto kluka nebavilo. Měl jsem pro něho pochopení, zároveň jsem se snažil chápat i svoji ženu. Ovšem už tehdy jsem se bál, jak tohle jednou dopadne.
Co udělala, bylo přes čáru
Synovi bylo letos devatenáct let. Stává se z něho pomalu dospělý chlap, který by se o sebe, hádám, dokázal postarat sám. Kdyby dostal příležitost samozřejmě, ale to se nestalo. Manželka ho nenechala.
Před nedávnem za námi přišel, že by se chtěl odstěhovat. S kamarádem si našli třípokojový byt, kam se chtěli nastěhovat a podílet se na nájemném. Chtěl si najít brigádu, kterou mu doteď manželka nedovolila, protože je to přece naše dítě a dokážeme ho zaopatřit.
Když to žena slyšela, udělala něco, co jsem nepochopil. Její reakce byla přes čáru a jen potvrdila mé obavy, že její přehnaná péče o našeho syna jednou bude mít ošklivé následky.
Je mi syna líto
Při pouhé představě, že by se syn mohl odstěhovat, manželka propadla v hysterický záchvat. Začala se hroutit, dokonce to v jednu chvíli vypadalo, že snad omdlí.
Se synem jsme se na sebe vyděšeně dívali. Ani jeden z nás nevěděl, co to má znamenat. Byla to přehnaná scéna, nebo si manželka skutečně neuměla představit, že by se syn odstěhoval?
Musel jí slíbit, že se nikam stěhovat nebude, jinak by se snad neuklidnila. Bylo mi ho hrozně líto. Má přece právo na svůj život, je dospělý. Nechce ale ublížit mámě, která ho celý život zahrnovala láskou. Budu muset manželku přesvědčit, aby vyhledala odborníka. Tohle přece není normální.
Autor: Natálie Kabourková
