Jan (36): Adoptovali jsme holčičku a konečně byli rodina, manželka ji ale nedokázala milovat

od Adéla Vocetková
Zdroj: 123RF.COM

S manželkou jsme se pokoušeli o dítě, bohužel marně. Několik let jsme se snažili přirozenou cestou, poté jsme přistoupili k asistovanému oplodnění na speciální klinice, nic z toho však nepomohlo. Celá situace pro nás byla po psychické stránce velmi vyčerpávající, ale my se rozhodli to nevzdat. Viděl jsem na své ženě, že po miminku velmi touží, proto jsem přišel s nápadem adopce.

Žena se nejdříve zdráhala, poté s nápadem souhlasila

Když jsem se o adopci u nás doma zmínil poprvé, žena se na tento nápad příliš netvářila. Argumentovala slovy, že adopce je běh na velmi dlouhou trať a často s nejistým výsledkem. Nějakou dobu jsme na toto téma debatovali, a manželka nakonec souhlasila. Od začátku jsme ale věděli, že to nebude jednoduchá cesta.

Když chcete adoptovat dítě, musíte projít zdlouhavým procesem, během kterého budete prověřováni skrz naskrz, aby se zjistilo, zda jste vhodným adeptem. Nás to ale neodradilo. Po tolika letech marných pokusů a touhy po dítěti jsme byli připraveni to zvládnout.

Zdroj: 123RF.COM

Konečně z nás byla rodina

Trvalo to rok a půl, než nám úřady svěřily do péče tříletou holčičku. Jmenovala se Anežka a byla to krásná blonďatá holčička s modrýma očima, kterou jste si museli zamilovat už na první pohled. Získali jsme dítě, po kterém jsme tolik let marně toužili. Konečně z nás byla rodina. Myslel jsem si, že od teď bude náš společný život zalitý sluncem. Byl jsem toho názoru, že když manželka konečně dosáhla svého, bude šťastná. Spletl jsem se.

Zdroj: 123RF.COM

Nedokázala si k ní najít cestu

Pro všechny tři to byla obrovská změna, na kterou jsme si museli postupně zvykat. Já jsem ale celou situaci vnímal velmi pozitivně, zdálo se mi, že si na nás Anežka rychle zvykla. Moje žena to však viděla úplně jinak. Ačkoli po dítěti toužila a s adopcí souhlasila, z nějakého důvodu si k malé Anežce nedokázala najít cestu. Bylo na ní vidět, že se to malé dítě snaží milovat, ale nedokázala svému srdci poručit.

Nastalá situace mě velmi trápila, zpočátku jsem dával ženě čas, aby to celé přijala. Jak ale měsíce a roky postupně plynuly, situace se bohužel nelepšila. Manželka se sice o Anežku starala, bylo na ní však vidět, že to dělá jen z povinnosti.

Svěřila se mi, že na to nemá

Anežka s námi oslavila 7. narozeniny a zároveň 4. rok, kdy jsme všichni tři tvořili rodinu. Místo toho, abych se radoval, že mám milující ženu a krásné dítě, jsem musel řešit úplně jiný problém. Manželka se mi jednoho dne svěřila, že na to nemá. Přiznala se, že Anežku nedokáže milovat a neumí se smířit s tím, že Anežka není její dítě. Její přiznání mě šokovalo, byl jsem vyděšený, protože jsem nevěděl, co bude dál.

Moje žena však měla všechno promyšlené. Sbalila si své věci a oznámila mi, že požádá o rozvod. Bylo jí jasné, že Anežku miluji a nevzdám se jí, ale jelikož ona ji milovat nedokázala, rozhodla se vyklidit pole. Na Anežku jsem tak zůstal sám, jsem ale odhodlaný to zvládnout, ačkoli mě srdce stále bolí po ztrátě milované ženy.

Autor: Nikol Kolomazníková

Související články