Když děti vyrostou a vyletí z rodného hnízda, každý rodič to vnímá trochu jinak. Zatímco některým se uleví, jiní jsou plní strachu, jestli to jejich dítě bez jejich dozoru zvládne. A pak jsou tu tací, kteří se s odchodem dítěte nedokážou smířit.
Mezi takové rodiče patří i manželka pana Hynka. Ten nám zaslal svůj e-mail, ve kterém se svěřuje, že jeho manželka velmi těžce nese, že se jejich jediná dcera odstěhovala.
Už odmalička se na ni hodně upínala
„Manželka si vždycky přála mít velkou rodinu, osud to ale chtěl jinak a nadělil nám pouze jednu jedinou dceru,“ vysvětluje v úvodu svého e-mailu pan Hynek. „Nebylo se tak čemu divit, že se manželka na dceru velmi upínala. Mnohdy se mi zdálo, že se vůči dceři chová až příliš úzkostlivě, nicméně jsem si nedovolil nic říci, abych své ženě neublížil. Tak nějak jsem ale tušil, že to jednoho dne špatně dopadne,“ píše Hynek.
Když dcera poprvé začala mluvit o stěhování, manželka o tom nechtěla ani slyšet
Dcera pana Hynka rostla a postupně se z ní stávala mladá soběstačná žena, která se o sebe očividně chtěla postarat sama. Když tedy před svými rodiči poprvé začala mluvit o stěhování, rozdělily se názory pana Hynka a jeho manželky na dva rozdílné tábory.
„Já to vnímal velmi pozitivně, samozřejmě mě na jednu stranu mrzelo, že už nebudu mít svoji holčičku pod dozorem, na druhou stranu jsem na ni byl pyšný, že se již ve svých dvaceti letech chtěla osamostatnit a bydlet sama,“ pokračuje e-mail pana Hynka. „Žena to ale vnímala úplně jinak a o nějakém stěhování zpočátku vůbec nechtěla slyšet. Kdykoli na to doma přišla řeč, odešla do jiné místnosti a předstírala, že se nic takového nestane,“ svěřuje se Hynek.
Ve svém e-mailu dále píše, že dcera i přes nesouhlas maminky trvala na svém a chtěla se odstěhovat. Dokonce se zmiňuje také o tom, že navzdory názorům své manželky nabídl dceři pomoc se stěhováním, což mu jeho žena nemohla odpustit.
Od té chvíle, kdy se dcera odstěhovala, je manželka úplně jiný člověk
„Je to skoro tři čtvrtě roku, co s námi naše dcera nebydlí. Společně s kamarádkou si našla pěkný prostorný byt, dělí se o placení nájmu a dcera vypadá velmi spokojeně,“ zmiňuje ve svém e-mailu pan Hynek. „Moje manželka se ale od té chvíle, co se od nás dcera odstěhovala, úplně změnila. Stále se nedokáže smířit s tím, že už je naše dítě dospělé a chce se o sebe postarat samo,“ píše Hynek.
„Manželka chodí po bytě jako tělo bez duše, pro nic se nedokáže nadchnout a nic ji nebaví. Někdy ji dokonce přistihnu, jak sedí u stolu v kuchyni a bezmyšlenkovitě hledí do prázdna,“ posteskne si pan Hynek. „Myslel jsem si, že tři čtvrtě roku je dostatečně dlouhá doba na to, aby přijala, jaká je skutečnost. Nyní se ale bojím, zda se s odstěhováním naší jediné dcery manželka vůbec kdy dokáže vyrovnat. Bojím se o její duševní zdraví,“ svěřuje se pan Hynek, a tím končí jeho e-mail.
Autor: Nikol Kolomazníková
