František (62): Každý večer před spaním dělám něco divného. Vám by to snad tak strašné nepřipadalo

od Nikola Jaroschová
2 minuty čtení
muz 54
Zdroj: Shutterstock

Se ztrátou v rodině se každý vyrovnáváme po svém. Někdo se z ní dostane rychleji, jiný pomaleji. Existují samozřejmě lidé, kteří o zesnulém už nedokážou mluvit, aniž by se přitom rozplakali. Františkova manželka Věra je ale přesně opačný případ.

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře, který nám jej zaslal pomocí e-mailu. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.

O syna přišel pár už před dvěma lety. V poměrně mladém věku Filip zemřel na rakovinu a rodina se tak musela vyrovnat s těžkou ztrátou. I když je to dodnes bolestivé, František už se naučil o celé situaci mluvit.

Stejně tak jeho žena přijala fakt, že už s nimi syn není, a dokáže o něm bez větších emocí mluvit s ostatními. Jenže každý večer se její chování úplně změní a někdy to vypadá, jako kdyby si neuvědomovala skutečnost.

Mluví s ním o všem, co se během dne stalo

„Začalo to asi dva měsíce po jeho smrti,“ vypráví František. „Moje žena se nedokázala přes ztrátu syna dostat. Dokud byl naživu, často nás navštěvoval, i když měl už vlastní rodinu.

U nás měl své vlastní křeslo, do kterého si vždycky sedl, dal si sklenici vody a povídali jsme si o tom, jaký měl týden, nebo víkend, podle toho, kdy dorazil. A Věra nedokáže unést, že už to tak není,“ vysvětluje čtenář.

Podle jeho slov si Věra každý večer sedne do křesla naproti tomu, ve kterém sedával syn, nalije si sklenici vody a půl hodiny mluví do prázdna. Mluví o tom, jaký byl den a co se stalo zajímavého.

„Každou větu věnuje našemu synovi. Někdy ho dokonce i osloví. Říká mu všechno, některý den jen pár vět, jindy mu vypráví celé události. Když dopije vodu, vstane, osprchuje se a jde spát,“ popisuje František.

O synovi Věra občas mluví i s přáteli, vždy se ale tváří, jako kdyby už situaci překonala. Z toho, co se pak děje večer doma, to tak ale podle Františka nevypadá.

Myslím, že jí to pomáhá

František přiznává, že už se několikrát pokoušel se ženou na toto téma mluvit. Nikdy ale neví, jak začít, a tak raději jen mlčí. Ona se totiž vždy vrací do postele tak nějak šťastnější.

„Pomáhá jí to se se vším vyrovnat. Nejdřív jsem si myslel, že je blázen. A asi by si to mysleli i další přátelé, kdyby věděli, že už si přes rok povídá s prázdnem. Ale pokaždé, když přijde do postele, usmívá se.

A tak nemám sílu jí říci, že by s tím měla přestat. Vlastně nikomu neubližuje. Smířila se s tím, že syn už tu není, ale i tak ho chce informovat o krásách našich dní. Někdy ji tajně poslouchám, o čem vypráví.

Všiml jsem si, že když se pohádáme, neřekne mu to. Pokud se stane něco zlého, vždy si najde nějakou šťastnou chvíli, o které mluvit. Jako kdyby ho nechtěla zatěžovat negativními vzpomínkami.“

Na konci příběhu František dodává, že nikdo jiný o tom, co jeho žena po večerech dělá, neví. „Nikomu se nesvěřila. Vím to jen já, přede mnou se nestydí. Kdyby se to ale kdokoli dozvěděl, myslím si, že by jí to neměl za zlé.“

Autor: Šárka Cvrkalová


Související články