Dáša (52): Po smrti otce jsme se s bratrem pohádali. Důvod hádky je absurdní. Kdyby to táta viděl, nejspíš by nás oba profackoval

od Nikola Jaroschová
2 minuty čtení
Zena hadka bratr
Zdroj: Shutterstock

Dáša se dlouhé roky starala o svého nemocného otce. Její bratr za rodinou často jezdil a snažil se pomoci, sám si ale nemocného tátu domů vzít nemohl. Většinu času mu proto věnovala právě ona. Když otec zemřel, místo toho, aby se rodina v době smutku sjednotila, se Dáša a její bratr František pohádali.

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.

Dnes už si Dáša uvědomuje, že to byla chyba. Mohla ustoupit, ale ona si stála za svým. Nakonec hádku vyhrála a bratr jí to nikdy neodpustil. Dodnes se s ní nebaví, ačkoli se mu už několikrát omlouvala.

„Kdyby táta viděl, jak jsme dopadli, asi by se mu to nelíbilo,“ píše čtenářka. „Vychovával nás tak, abychom se nehádali a byli tu jeden pro druhého. Teď po jeho smrti se spolu ale nebavíme a mně to je líto.“

Každý jsme ho chtěli mít u sebe

Dášin otec strávil celý život v malé vesničce, ve které v současné době žije i její bratr. Když onemocněl, vzala si ho k sobě na druhý konec republiky. Jelikož je rodina takto rozdělená už dlouhé roky, neexistuje nic jako společný rodinný hřbitov.

„Část příbuzných odpočívá v hrobech v mojí vesnici, někteří zase na hřbitově, kam chodí zalévat květiny bratr. Když otec zemřel, řešili jsme, kde bude pochován. A nikdy by mě nenapadlo, že odpovědět na ni bude tak náročné.“

Zatímco Dáša měla jasno v tom, že když se o otce starala, měl by být pohřben na místě, kde zemřel, její bratr měl opačný názor. „Tvrdil, že táta by si přál být pochován tam, kde se narodil a kde strávil dětství.

Jenomže na hřbitově v mojí vesnici leží i naše matka a také náš zesnulý bratr. Myslím, že by chtěl být pochován s nimi. Po dlouhých debatách jsem nakonec rozhodla jakožto otcova opatrovnice já,“ píše Dáša.

Otec byl pohřben u nás. Jenomže i když jsem se s bratrem na jeho pohřbu snažila mluvit, on to vzal špatně a od té doby se mnou nemluví. Podle něj jsem udělala něco, s čím by táta nikdy nesouhlasil.

Chtěla bych se s ním zase usmířit. Už kvůli tátovi

Dáša si brzy uvědomila, jak moc jí komunikace s bratrem, se kterým se vídala několikrát do týdne, chybí. Došlo jí, že měl v mnoha ohledech možná pravdu a že se s ním pohádala naprosto zbytečně.

„Netvrdím, že nejsem ráda za to, kde je otec pohřbený. Myslím, že to tak je správně, ale možná, kdyby to dopadlo obráceně, s bratrem bychom se dál bavili. A táta by asi raději ležel v jiném hrobě, kdyby viděl, že my dva jsme šťastní.

Takhle sice možná je se svými blízkými na onom světě, ale pokud se na nás shora dívá a vidí, jak jsme rozhádaní, šťastný rozhodně není,“ píše čtenářka. „Navíc mi František chybí. Mám ho ráda a nechci se s ním hádat.“

Jenomže i když se Dáša několikrát pokoušela svého bratra kontaktovat a přesvědčit ho, aby s ní o všem promluvil, on ji ignoruje. Párkrát jí napsal, že po tom, co provedla, už s ní nechce mít nic společného.

Pak přestal komunikovat úplně. „Je mi to líto. Neodepisuje, nebere telefon. Ani jeho rodina se mi neozývá, zkoušela jsem to i přes ně. Nevím, co mám dělat. Přála bych si, abychom byli zase všichni šťastní.“

Autor: Šárka Cvrkalová


Sdílet článek:Share on facebook
Facebook

Související články