Blanka (48): Má práce nahání strach sousedům. Vyhýbají se mi obloukem, ani na mě nepromluví

od Nikola Jaroschová
2 minuty čtení
Zena strasidelna prace
Zdroj: Shutterstock

Blanku už odmalička lákala medicína. Nikdy si sice nemyslela, že skončí právě v této části svého vysněného oboru, ale dnes je za to poměrně ráda. Jediný problém, který kvůli tomu má, jsou její přátelé. Moc jich totiž po letech nezůstalo a v domě se jí raději vyhýbají i sousedé.

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.

„Dříve jsem chtěla zachraňovat životy. A svým způsobem to dělám i dnes, protože určit, jak někdo zemřel, může pomoci s další diagnostikou nemocných. Jenže to mnozí nechápou,“ popisuje Blanka svou práci.

„Dělám patologa. Jsem doktorka, která se zabývá diagnostikou tkání a všeho, co člověk byl, když byl naživu. Zní to možná strašně, ale já ve své práci vidím poměrně hezké poslání. A i když je to někdy psychicky náročné, nikdy bych to za nic nevyměnila.“

Přátelé mě přestali zvát do party

Blanka podle svých slov hodně chodívala s kamarády ven. Jenomže kdykoli přišla řeč na to, co je nového v práci, a ostatní mluvili o svém zaměstnání, i ona se chtěla přidat. Historky, které vyprávěla, ale ostatní jenom děsily.

„Každý mluvil o tom, co zažil zajímavého v práci. Proč jsem nemohla já? Kdykoli jsem ale zmínila slovo mrtvola nebo smrt, ihned se šklebili a snažili se odvést téma jinam. A tak jsem po čase přestala mluvit o práci úplně.“

Jenomže pak byla zase Blanka považována za tichou podivínku, která nemá záliby a s nikým se v partě nebaví. Po čase ji tak přátelé přestali zvát ven úplně. Zůstalo jí jen pár kolegů z práce.

„S těmi sice můžu probírat pracovní záležitosti, ale zase se s nimi nedá mluvit o ničem jiném. Takže to vlastně není žádná výhra. Někdy mi chybí posezení s partou úplně odlišných lidí u vínka,“ přiznává.

Blanka se snaží udělat si přátele, kde se dá. Jakmile ale někomu řekne, že je patoložka, všichni se jí vyhýbají. „Jako kdybych sahala na mrtvé holýma rukama a pak si je neumyla. A i kdyby, je to snad jedovaté?“ ptá se.

Slyšela jsem, jak mě v domě pomlouvají

Čtenářka si stěžuje, že ji sousedé na chodbě sotva pozdraví. Když nastoupí do výtahu, ostatní se rozhodnou, že půjdu raději po schodech. „Jednou jsem dokonce měla dojem, že mi jedna sousedka schválně přibouchla vchodové dveře od domu před nosem,“ píše Blanka.

„Myslela bych si, že mě možná jenom neviděla, ale jelikož jsem pak o dva dny později slyšela, jak si o mně sousedé vykládají na chodbě, mám dojem, že to bylo úplně jinak,“ dodává.

Blanka se o sobě doslechla, že je podivínka, která se ráda hrabe v lidských tělech. „Je prý škoda, že taková pěkná ženská jako já má tak strašnou práci. Kdybych prý se věnovala něčemu jinému, měla bych dávno přítele.

Je vidět, že mě lidé neznají a odsuzují mě kvůli mé práci dřív, než se o mně něco dozví. Přítele totiž mám, ale nevodím ho k sobě domů. Nechci, aby byl vystaven všem těm řečem o tom, jak divná jsem.“

Přítel je podle Blanky jediný, který jí rozumí. Vyslechne si její historky, řekne jí svůj názor, dokáže se s ní bavit úplně o všem. „Jsem s ním už tři roky. O to víc nechápu, proč všem ostatním tak vadím,“ dodává závěrem. „Kdybych byla jedovatá, už by to nejspíš poznal.“

Autor: Šárka Cvrkalová


Související články