Zabiják „Happy face“: Vraždil většinou stopařky a prostitutky. Do dopisů pro média kreslil smajlíky

od Nikola Jaroschová
4 minuty čtení
Happy face
Zdroj: Profimedia

V roce 1944 obdržel portlandský deník The Oregonian podivný dopis. Začínal nakresleným smajlíkem a slovy „Chtěl bych vyprávět svůj příběh“. To, co zpočátku vypadalo jako nevinné psaní, bylo ve skutečnosti přiznáním vraha.

V letech 1990 až 1995 Keith Hunter Jesperson zabil nejméně osm žen v pěti různých státech. Jesperson pracoval jako řidič dálkových kamionů. Protože toužil po pozornosti, nechával o svých činech vzkazy na toaletách odpočívadel a rozesílal dopisy do novin s podrobnostmi o svých zločinech.

Vraždy popisoval do děsivých detailů, ukazoval fakta, která mohl znát jedině vrah. Každý dopis či vzkaz podepisoval svou „značkou“ – smajlíkem. Novináři ho proto nazývali vrah „Happy face“.

Když ho policie konečně dostihla, tvrdil, že zabil až 166 žen. Potvrzeno však bylo pouze 8 obětí. Jeho oblíbenou metodou vraždy bylo škrcení. To rád používal již jako dítě k zabíjení zvířat.

Jeho otec byl násilnický alkoholik

Keith Hunter Jesperson se narodil v roce 1955 v Kanadě, jako prostřední z pěti dětí. Jespersonův otec byl panovačný a hrubý alkoholik, i jeho dědeček z otcovy strany měl prý sklony k násilí. Rodina s malým Keithem zacházela jako s vyvrhelem již od mala. Otec Keitha často mlátil, jednou ho potrestal i elektrickým šokem.

Náznaky zvráceného chování již v dětství

Ostatní děti se mu vysmívaly kvůli jeho mohutné postavě. Jesperson se proto stal osamělým dítětem. Často se dostával do problémů, protože se choval špatně a násilně, což jen podpořilo další tresty od otce. Již v pěti letech začal vykazovat sklony k mučení a zabíjení zvířat.

Frankensteinův asistent

Když se později rodina přestěhovala do Washingtonu, měl i zde Jesperson velký problém zapadnout a najít si přátele. Sourozenci mu příliš nepomohli, přezdívali mu Igor, podle Frankensteinova asistenta.

Zabíjení zvířat si užíval stále, rád chytal ptáky, toulavé kočky i psy, které surově bil a poté je uškrtil. Byla to prý jedna z mála věcí, za které byl na něj otec hrdý. Jesperson často přemýšlel, jaké by bylo udělat to samé s člověkem.

Jeho touha se projevila ve dvou pokusech o vraždu

Již v deseti letech se pokusil zabít svého kamaráda, který na něj často sváděl vinu. Kdyby ho otec neodtáhl, chlapce by zabil. O rok později se pokusil v bazénu utopit jiného kluka tak, že mu držel hlavu pod vodou. Naštěstí si toho všiml plavčík a včas ho zachránil.

V roce 1973 Jesperson dostudoval střední školu. Protože mu otec nevěřil, že by zvládl i vysokou, dál již nestudoval. Na střední škole u dívek úspěšný nebyl, ani se neúčastnil žádných studentských událostí a akcí. I přesto si krátce po maturitě našel dívku.

Má dvě dcery a syna

Když mu bylo dvacet let, oženil se s Rose Hucke a páru se narodily tři děti. Aby rodinu uživil, začal Jesperson pracovat jako řidič kamionu. Navzdory všem varovným signálům z dětství a dospívání se zdálo, že Jesperson vyrostl v docela normálního mladého muže.

Vše se však mělo brzy změnit. Po čtrnácti letech manželství ho žena začala podezírat z nevěry. Napětí rostlo a žena sbalila sebe i děti a odstěhovala se k rodičům. V roce 1990 se rozvedli. S Jespersonem se poté rozešla i jeho nová přítelkyně.

S pocitem strašlivého vzteku na ženy šel a zabíjel

V baru se seznámil s třiadvacetiletou Tanjou Bennett. Pozval ji k sobě domů s úmyslem se s ní vyspat. Původně ji vůbec nechtěl zabít. Stačilo však, že řekla něco, čím mu připomněla bývalou ženu, a Jesperson vybouchnul. Bezhlavě ji zmlátil a poté uškrtil provazem. Tělo vyhodil poblíž řeky Columbia.

Po první vraždě se cítil skvěle

K jeho velkému šoku se stal zázrak. Z vraždy byl obviněn někdo jiný a on se cítil jako bůh. Vše mu prošlo, byl to skvělý pocit a cítil se nedotknutelný a nepolapitelný. Když probíhal proces s údajnými vrahy Tanji Bennett, Jesperson se rozhodl k vraždě „přiznat“. Napsal nápis na zeď odpočívadla pro kamiony a podepsal se smajlíkem.

Vraždil stopařky i prostitutky

Když zjistil, že se mu „nic nestalo“, získal pocit, že může zabít kohokoli. V srpnu roku 1992, na zastávce kamionů v Kalifornii, vzal stopařku – dnes známou jen jako Claudia. Jakmile nastoupila do jeho náklaďáku, zalepil jí ruce a ústa lepicí páskou, znásilnil ji a zabil. O měsíc později zabil prostitutku jménem Cynthia Lyn Rose. Prý ho rozzuřily její návrhy.

V listopadu vraždil znovu, další prostitutku jménem Laurie Ann Pentland v Oregonu. Za své služby si prý řekla příliš vysokou částku. Poté si dal několik měsíců pauzu a znovu udeřil v roce 1993. Vraždil v Kalifornii i na Floridě, ženy se doteď nepodařilo identifikovat.

Chtěl, aby se o něm psalo a mluvilo

Mezitím Jesperson začal rozesílat dopisy o svých zločinech různým zpravodajským kanálům. V dopise deníku The Oregonian z roku 1994 podrobně popsal své vraždění – včetně vraždy oběti, za kterou již seděl ve vězení někdo jiný. „Vždy jsem chtěl, aby si mě všimli,“ napsal Jesperson. „Chtěl jsem být na přední straně“. Nabídl šokující podrobnosti o ženách, které zabil.

Tělo tahal za kamionem

Od novin získal přezdívku „Happy Face“. Policie neměla vůbec ponětí, kdo se za ní skrývá. A tak Jesperson pokračoval v zabíjení. V lednu 1995 zavraždil Angelu Subrize poté, co s ní strávil několik dní na cestě. Aby ji nebylo možné identifikovat, přivázal mrtvé tělo ke svému náklaďáku a pokračoval v cestě. Po 20 kilometrech odhodil to, co z těla zbylo, do příkopu.

V březnu 1995 Jesperson vraždil naposledy. Tentokrát uškrtil svou přítelkyni Julii Ann Winningham. Její smrt však vyvolala více pozornosti než ostatní Jespersonovy oběti. Když ho policie přišla vyslechnout, rozhodl se mluvit. Přiznal, že zabil svou přítelkyni a že to nebyla jediná vražda, kterou spáchal.

Mrtvých může být ještě víc

Doznal se k zabití osmi žen na Floridě, v Kalifornii, Oregonu, Wyomingu a Washingtonu. Byl odsouzen k doživotí. Od té doby se Jesperson přiznal ještě k dalším 166 vraždám, ale neexistuje mnoho důkazů, které by jeho tvrzení podpořily. Trest si odpykává v Oregonské státní věznici. Zde se začal věnovat malování, a svá umělecká díla dokonce prodává přes internet.

Potomci sériového vraha

Jesperson po sobě zanechal více obětí než osm žen, které zabil. Jeho tři děti se musí potýkat s tím, že je jejich otec sériový vrah. Když se Jesperson přiznal k vraždám, pro rodinu to byl naprostý šok. Jeho dcera Melissa Moore vzpomíná, že otec byl vždy jiný. Týral zvířata, na veřejnosti měl sprosté poznámky o ženách a obtěžoval je. Své děti však prý nikdy nebil.

Zdroj: en.wikipedia.org, allthatsinteresting.com, murderpedia.org
Autor: Michaela Pauerová


Sdílet článek:Share on facebook
Facebook

Související články