Zdeněk (35): Roky jsem kamarádům záviděl, že už mají rodinu. Teď ji mám i já a hrozně toho lituji

od Nikola Jaroschová
2 minuty čtení
Muz rodina
Zdroj: Shutterstock

Zatímco moji kamarádi do toho jeden po druhém praštili, usadili se a založili rodiny, já jsem stále žil jako vlk samotář. I když ne tak docela – o ženy jsem nouzi neměl, jen jsem nenašel takovou, se kterou bych si uměl představit mít děti a společnou budoucnost.

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře, který nám jej zaslal pomocí e-mailu. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.

Dlouho jsem se tím trápil. Dokonce jsem svým kamarádům záviděl, že mají děti, že je učí jezdit na kole, vedou je poprvé do školy. Mně bylo tohle všechno roky odpíráno. Nyní i já rodinu mám a místo toho, abych byl rád, toho lituji.

Byl jsem terčem legrace

Rozdíl mezi mnou a kamarády mě trápil. Oni, byť to určitě nemysleli zle, nevynechali jedinou příležitost, aby si ze mě udělali legraci.

Kolikrát jsem poslouchal, že zůstanu na ocet. Jindy mi zase záviděli, že se v noci vyspím, protože jejich miminka se budila na krmení.

Také jsem chtěl ženu a děti

Když jsem se zúčastnil nějaké narozeninové oslavy nebo přátelské akce, záviděl jsem při pohledu na ty spokojené rodinky. I já po tom toužil.

Dušoval jsem se sám před sebou, že by mi nevadilo v noci vstávat k plačícímu miminku. Přesvědčoval jsem se, že bych byl skvělý táta. Že by mě nezaskočila ani puberta. Dlouho mi nebylo dopřáno, až se konečně i na mě usmálo štěstí.

Nejdříve jsem byl šťastný. Ale rychle se to změnilo

Potkal jsem sympatickou Lucku. O dva roky starší než já, pohledná, chytrá. A také už měla děti – sedmiletého Pavlíka, dvanáctiletou Simonku a patnáctiletého Honzu.

Svitla mi naděje, že se přece jen dočkám. Byli bychom rodina, a kdo ví, třeba bychom časem s Luckou měli i společné miminko.

Byl jsem šťastný. Lucka se s dětmi přestěhovala ke mně a na chvíli to vypadalo idylicky. Ale opravdu jen na chvíli.

Vzpomínám na chvíle, kdy jsem byl sám

Myslel jsem si, že si s dětmi sednu. A vypadalo to tak, než se otrkaly a začaly dělat peklo. S těmi staršími jsem měl tuplem problém.

S Honzou třískala puberta, to jsem ještě neviděl. Cokoli jsem řekl, měl na to hned odpověď. Odsekával a byl drzý. A Lucka na to nic neřekla, nebyl jsem přece jejich táta.

Doma si připadám jako na návštěvě. Všechno se podřizuje dětem – program, jídelníček. Tolik let jsem toužil po rodině a nyní lituji, že ji mám. Dělám maximum, abychom spolu vycházeli, ale děti do toho hází vidle. Dělají mi to naschvál? A proč se za mě Lucka nepostaví?

Autor: Natálie Kabourková


Související články