Roman (54): Na lavičce v parku ležela zapomenutá taška. Změnilo mi to život k lepšímu

od Nikola Jaroschová
2 minuty čtení
Muz nalezene stesti
Zdroj: Shutterstock

Vracel jsem se domů z města přes park, kde jsem se na okamžik posadil na lavičku. Už delší dobu mě zlobila kolena, potřeboval jsem pár minut posedět a nabrat síly. Ležela tam zapomenutá taška. Její obsah mi navždy změnil život.

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.

Když jsem se toho dne vydal do města na menší nákup, ani mě nenapadlo, jak se mi o pár hodin později život obrátí vzhůru nohama.

Neměl jsem štěstí

V životě jsem neposbíral mnoho štěstí. Když se v mládí moji kamarádi začali jeden po druhém ženit, byl jsem jim pro smích.

Já totiž žádnou přítelkyni neměl, natož abych se měl ženit. Nebylo to tím, že bych nehledal nebo byl nedej bože tak nepřitažlivý.

Prostě jsem nenašel žádnou, se kterou by to stálo za to. Později jsem sice pár vztahů měl, ale nic vážného a rozhodně nic na celý život.

Říkali mi vlk samotář

Mezi kamarády jsem si v průběhu let vysloužil přezdívku vlk samotář. Kdykoli se konala nějaká oslava, na kterou si kamarádi přivedli své partnerky nebo manželky, já vždycky přišel sám.

Nebudu lhát, že mi to nevadilo. Zpočátku možná ne, vázat jsem se nijak zvlášť nechtěl, ale později už jsem se z toho cítil zarmoucený.

Na stará kolena pořád sám

Roky přibývají a já jsem stále sám. Žiju v garsonce, protože větší byt sám pro sebe nepotřebuji. Mám spoustu kamarádek, ale žádnou partnerku.

Poslední dobou mě to trápilo stále více. Kamarádi už měli dokonce i vnoučata, kolikrát jsem s nimi vyrazil na hřiště v doprovodu těch malých capartů.

Já takové štěstí neměl a už jsem se smířil s tím, že svůj život doklepu sám. Trápilo mě to, ale neměl jsem sílu to změnit.

Zapomenutá taška na lavičce

Vracel jsem se z města a cítil svá zlobivá kolena. Využil jsem příležitost posadit se na lavičku, kde nikdo nebyl. Ležela tam ale taška.

Jindy bych to neudělal, nemám ve zvyku hrabat se někomu ve věcech. Ale v tom parku nikdo nebyl a bylo jasné, že ta taška někomu patří.

Nahlédl jsem dovnitř a našel tam peněženku. Z občanky jsem zjistit, že patří nějaké mladé ženě. Přečetl jsem si adresu a i přes svá bolavá kolena se za ní vydal.

Život se mi otočil vzhůru nohama

Když jsem dorazil na adresu a zazvonil, přišla mi otevřít sympatická mladá maminka s asi dvouletou holčičkou v náručí.

Děkovala mi, že jsem jí tašku přinesl. Měla v ní veškeré doklady i věci pro malou, včetně jakéhosi usínáčka, kterého ta malá princezna prý zbožňovala.

Pozvala mě na kafe a dali jsme se do řeči. Zjistil jsem, že žije bez partnera a rodiče už nemá. Její situace nebyla lehká, soucítil jsem s ní. Nabídl jsem se, že když bude potřeba, dcerku jí pohlídám.

Nevěřil bych toho dne, když jsem se vydal do města, že se mi život změní k nepoznání. Ještě toho rána jsem nikoho neměl a odpoledne jsem získal kamarádku, se kterou jsme se postupně sblížili natolik, že mě vnímá jako otce, kterého nepoznala, a její vnučka dokonce jako dědečka, kterého do toho okamžiku neměla.

Autor: Nikol Kolomazníková

Související články