Robin (39): Pět let po svatbě stále bydlíme u tchyně. Manželka si zvykla a já zažívám muka

od Nikola Jaroschová
2 minuty čtení
muz vazny 2 scaled
muz vazny 2 scaled

Brali jsme se už před pěti lety a už tehdy jsme plánovali společné bydlení. Nechal jsem se manželkou přemluvit, abychom pár měsíců bydleli u její maminky – alespoň rychleji našetříme a dříve si pořídíme rodinný domek.

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.

Tenkrát jsem opravdu věřil tomu, že svůj byt opouštím jen na pár měsíců, během kterých budeme se ženou bydlet u tchyně a společně našetříme na něco svého. Jenže roky plynou a my stále bydlíme i maminky mé ženy. A je to peklo!

Přesvědčila mě, že je to nejlepší řešení

Jiřinu jsem požádal o ruku čtyři roky po našem seznámení. V té době jsme třetím rokem bydleli společně v mém pronajatém bytě.

Ještě před svatbou jsme plánovali, že si jednoho dne postavíme vlastní domek. Shodli jsme se na tom, jak by měl vypadat. Problém ale byly peníze.

Já ani Jiřina jsme neměli našetřeno ani tolik, abychom mohli požádat o hypotéku. Tehdy poprvé přišla s nápadem, že bychom se měli nastěhovat do domu její matky – žila sama a místa tam bylo dost.

Měsíc před svatbou jsme se přestěhovali. Nechal jsem se přemluvit a nalákat představou, že tak mnohem rychleji našetříme. Věřil jsem, že je to dočasné řešení.

Měsíce plynuly a o stěhování nebyla řeč

Měsíce po svatbě začaly utíkat a o stěhování mezi námi nepadlo ani slovo. Bylo vidět, že je žena spokojená, když má maminku doslova za zadkem.

Já už tak nadšený nebyl. Ne že bych se svou tchyní neměl dobrý vztah, ale pořád je to tchyně, která navíc ráda strká nos do věcí, do kterých nemá.

Často se stává, že se zapojí do naší hádky. Aby toho nebylo málo, spojí se vždy s mojí ženou proti mně, takže jsem já ten nejhorší.

Najednou jsme slavili třetí výročí a stále jsme bydleli pod jednou střechou s tchyní, která se nám plete do manželství.

Zvykla si na pohodlí. Stěhovat se nechce

Život s tchyní mě nebaví. Necítím se tu jako doma, nehledě na to, že mi často připomíná, že to byla její dobrá vůle nás tu nechat.

Letos v červenci to bylo pět let, co jsme s manželkou svoji. Už dávno jsme mohli bydlet ve vlastním, peníze našetřené máme. Je tu ale háček: manželka si zvykla na pohodlí, že všechno obstará její maminka, a do stěhování se nehrne.

A já tiše trpím. Už dávno jsem chtěl žít po svém, ale miluji svoji ženu natolik, že stále poslušně čekám. Kdykoli přivedu řeč na stěhování, odbyde mě slovy, že to musí citlivě říci mamince. Ale nikdy to neudělá.

Mám strach, že s takovýmto přístupem, který moje žena má, se nepřestěhujeme nikdy a společně s tchyní budeme bydlet tak dlouho, dokud tu bude. A to mě opravdu děsí.

Autor: Nikol Kolomazníková


Sdílet článek:Share on Facebook
Facebook

Související články