Petr (42): Nemám vlastní děti. Můj synovec je ale u mě jako doma a bratr se o něho nestará. Někdy si říkám, že jsem otcem spíš já než on

od Nikola Jaroschová
2 minuty čtení
Bezdetny muz
Zdroj: Shutterstock

Petrovi se v životě nepoštěstilo narazit na ženu, se kterou by se rozhodl strávit zbytek života a založit rodinu. Má za sebou několik nevydařených vztahů, které skončily dříve, než vůbec přišel čas na úvahy o společném životě, či dokonce dítěti.

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře, který nám jej zaslal pomocí e-mailu. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.

Pomalu už se smířil s tím, že vlastní dítě mít nebude. Přeci jen už je mu přes čtyřicet a není si jistý, že by dítě dokázal zajistit. Je tu ale človíček, kterému se Petr hodně věnuje, ba dokonce ho považuje za vlastního. Jeho synovec Michal.

Nenašel jsem tu pravou

Bude to znít jako klišé z nějakého časopisu pro ženy, ale bohužel je to tak. Za svůj život jsem vystřídal několik partnerek, ale žádná z nich nebyla ta pravá.

Nejsem ten typ muže, který by si upíchl dítě jen tak s kdekým. Potřebuji mít jistotu, že matkou mého dítěte bude někdo zodpovědný s citem pro rodinu. A takovou ženu jsem zkrátka nepotkal. Proto nemám vlastní děti a smiřuji se s tím, že je ani nikdy mít nebudu. Už jsem přece jen starý pardál.

Měl větší štěstí. Nebo neměl?

Můj bratr měl o něco větší štěstí. I když, jak nad tím přemýšlím, možná štěstí neměl. Potkal totiž jednu fajn ženskou, se kterou má dítě. Vypadalo to, že se vezmou, jenže jeho nyní již bývalá přítelkyně Tereza vzala nohy na ramena a utekla.

Bratr Zdeněk zůstal na dítě sám. Je o deset let mladší a podle mě nebyl na dítě připravený. S malým Michalem proto pendloval ze svého bytu k našim rodičům, u kterých hledal pomoc, ale naši už mají svůj věk a chtějí mít klid.

Je u mě jako doma

Bratr to s mým synovcem prostě tak nějak plácal. Nemohl jsem se na to dívat, očividně si s klukem nedokázal poradit. Proto jsem mu nabídl pomoc a několikrát Michala pohlídal. Bral jsem to tak, že to dělám pro ně oba. Nenapadlo mě, že toho bratr začne zneužívat.

Jenže se tak stalo. Ze začátku jsem si Michala bral třeba na odpoledne, maximálně přes noc. Postupně už to byl víkend, pak čtyři dny v týdnu a teď se stane, že ho mám doma třeba čtrnáct dní v kuse.

Nevadí mi to. Můj synovec je super, je to už velký parťák. Chodí do druhé třídy, společně děláme úkoly, učím se s ním. Hodně toho spolu podnikáme, jezdíme na výlety. Trávit s ním čas je strašně fajn, ale já přece nejsem jeho táta. Tohle by s ním měl dělat můj bratr!

Někdy si připadám, že otec jsem já, ne můj bratr

Stále častěji si připadám, že já jsem táta, ne můj bratr. Pro synovce toho dělám opravdu hodně a můj brácha se klidně týden neozve. Nejeví o svého kluka zájem.

Je mi z toho smutno, především kvůli Michalovi. O to více se snažím mu pobyt u mě zpříjemnit, aby nemusel myslet na to, že jeho vlastní táta zájem nemá, dokonce to vypadá, že je vždycky rád, když se syna zbaví. Je mi z toho smutno.

Autor: Nikol Kolomazníková

Související články