Petr (26): Mou výbušnost změnilo až vážné zranění, které mi otevřelo oči

od Nikola Jaroschová
Zdroj: 123RF.COM

Se stavy agrese jsem se začal léčit zhruba před pěti lety. Rozčílila mě maličkost, házel jsem s věcmi. Sousedi z vedlejšího bytu mi často klepali na dveře, zda je vše v pořádku. Bydlel jsem sám, bál jsem se kvůli svému problému navázat blízký kontakt s někým dalším.

Ve společnosti se mi to tak často nedělo. Sice mě něco vytočilo, ale vždy jsem se ovládl. Doma mi ale stačilo, aby nefungovala elektřina nebo aby kocour zamňoukal a já vybuchl. Trápil jsem se především tím, že jsem kvůli stavům sám. Tak jsem se rozhodl vyhledat odbornou pomoc.

Vyzkoušel jsem hned několik lékařů

Nevěděl jsem, na koho přesně se se svým problémem obrátit. Zkoušel jsem si tedy najít psychologa i psychiatra, docházel jsem na různé semináře, jednotlivá sezení ale byla od sebe vzdálená i dva měsíce. Téměř rok se tedy nic moc nedělo a neměnilo, jenom moje agrese se začala zhoršovat.

Dokonce jsem si kvůli svým záchvatům musel kupovat nové věci, protože se často stalo, že jsem ve vzteku zničil počítačovou myš, nebo dokonce prorazil televizi, když jsem po ní hodil ovladačem. Ani to však moje stavy nezastavovalo. Hospitalizaci v léčebně mi nikdo neodporučoval, údajně by mi to nepomohlo.

Začal jsem brát prášky, ale nic se nezměnilo

Zdroj: 123RF.COM

Začal jsem brát prášky, ale nijak nezabíraly. Styděl jsem se o svých problémech mluvit s okolím, nikdo tak netušil, co jsem v soukromí zač, a lidé se ptali, proč jsem stále sám. Zoufale jsem toužil po tom se s někým sblížit, ale ani nejlepším kamarádům jsem nedokázal říct, čím trpím.

Doktoři mi doporučovali svěřit se blízkým najít si někoho, kdo mi s problémem pomůže i jinak, než jen lékařsky. Měl jsem přátele a blízké, ale nikoho tak blízkého, komu bych o sobě řekl všechno, jsem nepotkal. Ani k doktorům samotným jsem vlastně nebyl úplně upřímný a hodně věcí jsem zatajoval.

Uvědomil jsem si, že opravdu potřebuji změnu

Je to zhruba rok zpátky, co se to stalo. Lepil jsem doma tapety. Byl jsem na to sám a vůbec se mi to nedařilo a ve vzteku jsem zkrátka praštil dveřmi. Bohužel se jejich skleněná výplň vysypala přímo na mě. Vlastně bych měl spíše říci bohudík.

Střepy mě pořezaly na rukou a na krku. Pamatuji si všude plno krve, zavolat záchranku jsem si však dokázal a než dorazila na místo, zazvonil jsem na souseda odnaproti, abych měl jistotu, že se mnou bude pro případ, kdybych omdlel. Rány na krku naštěstí nebyly nijak vážné, i když pár jizev mi po nich zůstalo. Hrozilo ale, že už nikdy nebudu hýbat prsty na levé ruce.

Dodnes rehabilituji, ukázalo se, že ruku používat mohu, ale zabere to čas. Uvědomil jsem si ale, že moje agrese může způsobit velmi závažné problémy. Nechci skončit s nějakým vážným zdravotním postižením. Ani nechci být do konce života sám. Tohle uvědomění jako by mi otevřelo oči. Léčím se nadále, moje stavy nepřešly zcela, ale velké zlepšení po události určitě pozoruji. Někdy je lepší dostat od života facku, než se jenom cpát prášky.

Autor: Šárka Cvrkalová

Související články