Už je to nějaký čas, co se Pavlína necítí bezpečně na místě, kde se chceme bezpečně cítit všichni – u sebe doma. Se svými pocity se svěřila manželovi, ale nenašla u něho pochopení. Ba dokonce nad jejími obavami mávl rukou a prohlásil, že je blázen.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Pavlína se cítí zoufale. Nikdo jí nevěří a nad jejími pocity se manžel ani nikdo z rodiny nepozastavuje. U sebe doma se bojí a odmítá tam být sama. Co je důvodem jejího strachu?
Poprvé se to stalo v noci
Pavlína se v e-mailu svěřila, že u ní není nic překvapivého, když se během noci klidně třikrát vzbudí žízní. Nedokáže usnout se suchým hrdlem, proto se jde pokaždé napít.
„I tenkrát, když se to stalo poprvé, jsem se probudila uprostřed noci,“ vzpomíná Pavlína a dodává, že mohlo být něco kolem druhé hodiny ráno. „Šla jsem se do kuchyně napít, nemusela jsem si svítit, náš byt znám nazpaměť,“ vysvětluje.
Když přišla do kuchyně, rozsvítila si jen malé bodové světlo nad kuchyňskou linkou. Tehdy poprvé si všimla stínu, který se mihl po zdi. Pavlína ale přiznala, že byla moc rozespalá na to, aby se tomu podivnému stínu věnovala.
Mám pocit, že v bytě nežijeme sami
Tahle zkušenost, nad kterou Pavlína prvně mávla rukou, bohužel nebyla poslední. Zvláštních věcí si začala všímat stále častěji. Byla ale jediná, kdo něco podivného pozoroval.
„Manžel něco kutil ve své dílně a já jsem se doma dívala na televizi,“ pokračuje Pavlína. „Bylo to už v podvečer. Seděla jsem v křesle jako vždy. Najednou jsem měla pocit, že přese mě něco přešlo,“ popisuje děsivý okamžik. „Byl to takový slabý vánek, jako kdyby vedle vás někdo foukl,“ snaží se ten zážitek vysvětlit.
Tehdy poprvé se svěřila manželovi, že má pocit, že se v jejich bytě něco děje. Manžel jí ale nevěřil, dokonce se jejím pocitům vysmál.
Věci nejsou na svém místě
Pavlína doposud neměla jediný důkaz, že si všimla něčeho podivného. Jednoho odpoledne ale zjistila, že věci na polici jsou trochu jinak.
„Mám na poličce různé lapače prachu a jeden porcelánový sloník nebyl na svém místě,“ svěřuje se Pavlína. „Byla jsem si jistá, že jsem s ním nepohla, a manžel si těchto věcí nevšímá. Když jsem mu to řekla, osočil mě, že asi senilním, když si nepamatuji, že jsem s věcmi hýbala,“ stěžuje si.
Pavlíně nikdo nevěří. Ani její dcera, které se odvážila svěřit. Ona i nadále v bytě vídá stíny, občas najde věci na místech, kam aby je nikdy nedala. Nemá ale zastání a neví, na koho se obrátit.
Autor: Natálie Kabourková
