Pavel (28): Když jsem se vrátil z roční pracovní cesty, čekalo mě doma překvapení. Sedli byste si z něho na zadek

od Nikola Jaroschová
2 minuty čtení
muz bryle
Zdroj: Shutterstock

Pavel byl celý život jedináček. Dobře se učil, bavily ho počítače a zvládl se jimi zaobírat od rána do večera. Rodiče mu nebránili. Byli rádi, že má syn koníčka, který ho v budoucnu může dobře živit.

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.

Po studiu rovnou na stáž

Pavel opravdu vystudoval IT obor a nastoupil jako softwarový vývojář do jedné nadnárodní firmy. V té bylo zvykem, že nováčci procházeli poměrně náročným zapracováním, jehož součástí byla také roční stáž v zahraniční pobočce. Tu bylo možné si vybrat podle jazykové vybavenosti zaměstnance.

„Jel jsem do Deggendorfu,“ vzpomíná Pavel. „Němčinu jsem se učil jako první světový jazyk a cítil jsem se v ní silnější než v angličtině,“ vysvětluje. „Docela jsem se těšil a musím říct, že mi služební cesta hodně dala,“ konstatuje.

„Snažil jsem se zároveň osamostatnit od rodičů, proto jsem se zařekl, že nebudu jezdit domů a pokusím se protlouct na vlastní pěst,“ vysvětluje Pavel. A to se mu povedlo. Domů se vrátil téměř přesně po roce ode dne, kdy odjel.

Kontakt přes telefon

„S rodiči jsem si samozřejmě občas zavolal, ale naživo jsme se neviděli,“ pokračuje Pavel. Oba mají poměrně náročná zaměstnání, takže se ani nedivil, když jejich telefonický kontakt probíhal přibližně jednou za čtrnáct dní.

„Máma se mi zdála nějaká divná, ale neřešil jsem to,“ říká Pavel. „Měla mě brzy, v pouhých šestnácti letech a asi těžce nesla odloučení,“ myslel si tehdy Pavel.

Když ale přijel, nestačil se divit vlastním očím. Podivný zvuk linoucí se z ložnice rodičů jej lákal, aby otevřel dveře.

Kde se tu vzal?

„V ložnici byla dětská postýlka a v ní se něco ozývalo, tedy někdo, konkrétně můj vlastní bratr. O 28 let mladší než já. Hrozné pomyšlení,“ oklepává se Pavel ze šoku.

„Musel jsem si sednout,“ dodává. „Rodiče se mi omlouvali a vysvětlovali, že když viděli, jak se snažím zvládat vše sám, nechtěli mi přidělávat starosti,“ nechápavě kroutí hlavou Pavel.

Jeho matka otěhotněla krátce poté, co odjel, a porodila těsně před jeho návratem. Do telefonu se oba snažili znít vyrovnaně.

„Nevěděl jsem, jestli jim mám vynadat, ale nakonec jsem jejich pohnutky pochopil,“ konstatuje Pavel. „Nechtěli, abych se rozptyloval a jezdil domů. Soustředil jsem se na práci a díky tomu vše zvládl. Jen ten šok po návratu byl větší, než jsem čekal.“

Pavel je ale nakonec moc rád, že už není jedináček, a s malým bratrem si moc rozumí. Sice se od rodičů odstěhoval, aby uvolnil pokoj jejich druhému synovi, ale každý víkend se vrací a s malým si užívají spoustu legrace. „Moc rád pozoruju, jak se bráška učí lézt, jak žvatlá a prozkoumává svět. Představuji si přitom, jaké to bude, až budu mít sám děti,“ uzavírá.

Autor: Kamila Mertlová


Související články