Oldřich (37): Ukončil jsem tu hrůzu a neskutečně se mi ulevilo. Tak dlouho jako já byste nečekali

od Nikola Jaroschová
2 minuty čtení
muz nastvany
Zdroj: Shutterstock

Samotného mě překvapilo, že jsem tam vydržel tak dlouho. Inspekci jsme nečekali a já byl zrovna první na ráně. Jestli bude mít ten den ještě nějakou dohru, se teprve uvidí.

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře, který nám jej zaslal pomocí e-mailu. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.

Ke všemu jsem dorazil pozdě do práce

Jako by ten den měl ukázat už od začátku, že nedopadne dobře. Ráno jsem se probudil, udělal si snídani a zabalil svačinu do práce. Vyrazil jsem včas, ale na dálnici byla zácpa kvůli autonehodě. Celá cesta byla asi na hodinu uzavřena a tvořily se velké kolony.

Pracuji jako vedoucí oddělení ve fabrice, takže bych měl jít příkladem. Na druhou stranu moji podřízení mi na to nic nemůžou říct. Na vrátnici jsem se potkal s Karlem, to je náš vrátný a hlídač v jednom.

Zeptal se mě, jestli vím, že dneska je v práci velké pozdvižení, protože nečekaně přijela delegace s jedním z hlavních šéfů celého koncernu. V tu ránu jsem byl v šoku a hlavou mi běhaly nejrůznější myšlenky na to, co všechno je u nás špatně.

Potřeboval jsem překladatele

Hnal jsem se ke své kanceláři, jak jen to šlo. V kufru auta jsem ještě našel kravatu, kterou jsem si v rychlosti zavazoval. Jinak ji nenosím. Před mojí kanceláří už bylo nabito a všichni netrpělivě očekávali můj příchod.

Tři Japonci se na mě dívali pohledem, který neříkal vůbec nic. Nebyla na nich vidět ani špetka emocí, ale já věděl, že tady něco nehraje. Vedle nich stál náš ředitel, který je mým přímým nadřízeným, a na něm už emoce vidět byly. Jeho oči mě probodávaly pohledem.

Slušně jsem pozdravil, podal ruku Japoncům, ale ti se jen lehce poklonili. Vytáhl jsem si kapesníček z kapsy, otřel si čelo a zeptal se, co by chtěli vidět. Začali na mě mluvit anglicky a já jim vůbec nerozuměl. Podíval jsem se na ředitelovu sekretářku a ta se po chvilce váhání stala mojí samozvanou překladatelkou.

Divím se, že z toho nešli do kolen

Chtěl jsem jim utéct, dopředu všechno zkontrolovat a všem říct, ať dodržují všechna pravidla. Nešlo to. Musel jsem jít s nimi a v duchu jsem se modlil ke všem bohům, aby nebyl nějaký průšvih.

Samozřejmě vzápětí nastal první problém. Kluci měli zrovna přestávku a šli si zapálit cigaretu za roh haly, odkud se linul hustý dým. Japoncům jsem musel vysvětlit, že tohle je ojedinělý případ a budou tvrdě potrestáni. Opět na to neřekli nic, nehnuli ani brvou a šli jsme dál.

Chtěli vidět šatny. Když jsme vešli do té pánské, zděsil jsem se. Naskytl se nám pohled na vášnivě se líbající pár. Byla to Milena s Petrem, tvrdili, že mají přestávku, tak o co jde.

Japonci mě pak ještě dlouho zpovídali v kanceláři. Podle toho, co říkala moje překladatelka, zrovna nadšení nebyli. Ale mrazilo mě z jejich stoického klidu, který značí ticho před bouří.

Autor: René Podhrázský

Související články