Předpokládal jsem, že náš nový soused, který se s rodinou přistěhoval do bytu nad námi, bude spořádaný člověk, když má u svého jména na zvonku uvedeno JUDr. Každý víkend jsme ale z jejich bytu museli poslouchat rachot a dupání. Vůbec jsem nečekal, co se z toho vyklube.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Na začátku nebyl problém
Když naše sousedka z horního patra odešla do domova pro seniory, její děti byt prodaly a my jsme s manželkou netrpělivě očekávali, kdo nový se do toho bytu nastěhuje. Žijeme už sami a máme rádi svůj klid.
Trvalo to jen pár měsíců a před domem už stála dodávka, ze které stěhováci nosili nábytek a další zařízení pro nové majitele.
Nedalo mi to, a když jsem nového souseda potkal na chodbě, dal jsem se s ním trochu do řeči. Řekl mi, že je právník a jeho manželka pracuje v nemocnici jako lékařka na pediatrii.
Oddechl jsem si a byl rád, že budeme mít slušné sousedy, se kterými budeme vycházet dobře. Měl jsem radost.
Každý víkend jsme to museli poslouchat
Dva týdny od jejich nastěhování byl však klid tentam. Každou sobotu už před polednem jsem si všiml, že k sousedům chodí větší množství lidí. Sice mají relativně velký byt, ale jednou jsem přes kukátko u dveří vypozoroval a napočítal snad 15 lidí.
Slyšeli jsme dupání, smích, hudbu, i když ta nebyla moc hlasitá. Přišlo mi to celé nějaké podezřelé, a hlavně mi začalo lézt krkem, že se nám z toho kolikrát i houpal lustr na stropě u večerních zpráv.
Neřekl bych nic, kdyby to bylo jen občas, ale každou sobotu, kdy si chci užít po náročném týdnu konečně klid?!
Utrhl jsem se ze řetězu a udělal jsem, co bylo třeba
Jeden sobotní večer začalo všechno zase nanovo, jako každý týden. Manželka mě chtěla udržet, abych tam nechodil a byl v klidu. Já jsem ale v klidu rozhodně nebyl. Odhodlal jsem se tedy a za sousedy vyrazil.
To, co jsem uviděl, když můj soused právník otevřel dveře, mi vyrazilo dech. V ruce měl skleničku šampaňského a na sobě plyšový oblek dinosaura.
Začal jsem se hrozně smát a absolutně nechápal, co to má znamenat.
Řekl mi, že se můžu jít podívat, otočil se a šel dovnitř. Za ním jen vlál zelený plyšový ocas.
Každý z účastníků jejich párty měl na sobě něco podobného. Jeho žena mě s úsměvem uvítala v obleku pruhované tygřice.
Byl jsem z toho tak v šoku, že jsem pozvání na šampaňské přijal, a sousedi mi vysvětlili, že to je sice zvláštní, ale že je to jejich velký koníček už léta se takto převlékat a s přáteli si třeba něco dobrého uvařit.
Moc to sice nechápu, ale důležité je, že jsme se domluvili na tom, že si na plovoucí podlahu položí koberec, a od té doby je to mnohem lepší.
Autor: René Podhrázský
