Nešťastná Blanka (48): Doma na mě čekalo překvapení, které by nechtěla zažít žádná žena

od Nikola Jaroschová
2 minuty čtení
Zena smutek prekvapeni
Zdroj: Shutterstock

Po letech jsem se domluvila s manželem, že na pár dní odjedu v doprovodu kamarádky na dovolenou. Poprvé sama bez něho i bez dětí. Ty už byly velké a stejně by o rodinnou dovolenou nestály. Plna nadšení jsem se rozloučila s manželem a s kamarádkou Lidkou odjela na deset dní k moři.

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.

Když jsem se vrátila domů, rozplakala jsem se. Čekalo na mě překvapení, které nechce zažít žádná žena. Život mi to obrátilo vzhůru nohama. Nic už nebude jako dřív.

Poprvé jsem si jela užívat sama

Od chvíle, kdy jsem poznala svého manžela Jonáše, jsme byli vždycky spolu. A když jsme se stali rodiči, bylo pro nás samozřejmostí, že ať už jedeme kamkoli, bereme s sebou i naše děti.

Jako rodina jsme jezdili na dovolené. Později, když děti chtěly zůstat u prarodičů, jsme jeli na menší dovolenou jen já a manžel. Nikdy jsem však nejela sama, bez muže nebo bez dětí.

Až nyní. Po tolika letech, kdy jsem myslela především na druhé, jsem si mohla dovolit myslet také jen sama na sebe. Kamarádka měla nápad, že spolu pojedeme k moři a báječně si to užijeme. A já se nemohla dočkat.

Obavy mě rychle opustily

Nejdříve jsem se těšila, poté mě přepadly obavy, jestli dělám dobře. Dokonce se začaly ozývat i výčitky, že zatímco já si pojedu užívat, manžel a děti zůstanou doma.

Jonáš mě přesvědčoval, že je to v pořádku, že si to zasloužím a ať určitě jedu. Divila jsem se, že na něm vůbec není znát, že by se mu mělo stýskat.

Obavy mě rychle přešly. Samotnou mě překvapilo, že jsem se od všeho dokázala tak rychle oprostit, a dovolenou s kamarádkou jsem si opravdu užila.

Po návratu jsem se rozplakala

Celých deset dní, co jsem byla pryč, jsem nebyla s rodinou v kontaktu. Byli jsme tak domluvení a s tímto nápadem přišel manžel. Kdybychom prý spolu mluvili, zbytečně by se mi stýskalo.

Neměla jsem ani ponětí, co se doma dělo v době mé nepřítomnosti. Když jsem přijela z letiště domů, rozplakala jsem se. Takový návrat jsem si totiž rozhodně nepředstavovala.

Tohle nechce zažít žádná žena

Z domu, ve kterém jsme roky žili, kde jsme s manželem vychovali naše děti a kde jsem zažila tolik krásného, zbyly jen ohořelé sutiny.

Manžel vzal k nám domů svého otce. Je to už starší pán, zapomíná. V bytě nad ním probíhala rekonstrukce, neměl tam klid. Muž mu nabídl, že může zůstat pár dní u nás.

Když byl v práci, jeho tatínek dostal hlad. Dal si na plotnu vařit hrnec s brambory, ale mezitím usnul. Z brambor se vyvařila voda, navíc nedopatřením nechal kousek od hořáku utěrku. Ta chytla a začala hořet. Pak už to šlo rychle. Na požár upozornila sousedka.

Manželovu tatínkovi se nic nestalo, nadýchal se kouře a byl tři dny v nemocnici. Děti naštěstí nebyly doma. Jenže plameny postupovaly rychle, dům byl statikem označen za neobyvatelný. Přišli jsme o všechno.

Ztratila jsem domov. Vzpomínky na děti, když byly malé. Co neshořelo, to bylo promáčeno hasiči při hašení. Manžel si to hrozně vyčítá, dává si to za vinu. Já vím, že za to nemůže, ale vnitřně se na něho hrozně zlobím.

Autor: Natálie Kabourková


Související články