Miloš (44): Řekl jsem synovi utajovanou pravdu. Na jeho pohled v té osudové chvíli nikdy nezapomenu

od Nikola Jaroschová
2 minuty čtení
Muz rekl synovi
Zdroj: Shutterstock

Konečně jsem se odhodlal a po letech řekl synovi pravdu. Pohled v jeho očích si s sebou ponesu do konce života. Nikdy nezapomenu, jak se na mě podíval a poté beze slova odešel. Tak dlouho jsem se na tu chvíli připravoval, a přesto jsem nebyl připravený ani trochu.

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.

Věděl jsem, že ten okamžik jednoho dne přijde, ale pořád jsem to odkládal. Čekal jsem na vhodnou příležitost a ta stále nepřicházela. Jenže syn už byl najednou dospělý a já pochopil, že mu musím říct pravdu. Ať to dopadne jakkoli.

Stalo se to, když byly synovi dva roky

Je to už mnoho let, co se ta nehoda stala. Vraceli jsme se s manželkou a našimi malými dětmi od její maminky, která bydlela na druhé straně republiky.

Cesta to byla dlouhá, trvala přes tři hodiny. Synovi byly v té době dva roky, mladší dceři teprve půl roku. Oba dva snášeli dlouhou jízdu poměrně špatně, byli protivní, mrzutí a hodně plakali.

Byla to jen vteřina

Noc předtím jsme toho moc nenaspali. Dcera se v noci budila, bolelo ji bříško, pořád jen plakala. Začal jsem na sobě pociťovat únavu. Fakt, že jsme se vraceli v podvečerních hodinách a byla už tma, tomu moc nenahrával.

A pak se to stalo. Viděl jsem dvě rychle se přibližující světla a pak už jen rána. Na zmrzlé vozovce ztratil řidič protijedoucího auta kontrolu, přejel do protisměru a naboural do nás. Z té strany, na které seděla moje žena a za ní naše malá dcera.

Chtělo se mi na místě umřít

Pamatuji si ten den jen útržkovitě. Cestu do nemocnice. Doktory. Spoustu světel. A pak tu hroznou bolest, když mi lékař oznámil, že moje manželka a dcera nehodu nepřežily.

V ten moment se mi chtělo umřít. Snažil jsem se být silný kvůli synovi, ale ztráta ženy a dcery mě od toho dne provází každý den. Už dvacet let.

Řekl jsem synovi pravdu

Dlouhé roky jsem se připravoval na to, že synovi řeknu pravdu. Když žena s dcerou zemřely, bolelo to natolik, že jsem schoval všechny vzpomínky na ně. Syn vyrůstal v domnění, že je jedináček, a za svoji maminku začal považovat Helenu – nyní již moji ženu, kterou jsem si našel dva roky po nehodě.

Konečně jsem sebral odvahu, abych to synovi řekl. Na jeho pohled v ten moment nikdy nezapomenu. Podíval se na mě tak, že to nedostanu z hlavy. Poté odešel.

Měl jsem ho toho ušetřit?

Helena věděla, že se to chystám synovi říci. Kolikrát mě ale přemlouvala, abych to nedělal. Prý tím ničemu nepomůžu. Já měl ale pocit, že si zaslouží znát pravdu.

Od chvíle, kdy jsem mu to řekl, mi připadá zvláštní. Možná se mi to jen zdá, třeba si to namlouvám. Ale možná taky ne a možná ho to vážně změnilo. Říkám si, zda jsem ho toho měl ušetřit?

Autor: Natálie Kabourková


Související články