Miloš (39): Svěřil jsem kamarádovi na půl roku svůj byt na hlídání. Když jsem zjistil, co tam prováděl, udělalo se mi zle

od Nikola Jaroschová
2 minuty čtení
Muz kamarad byt
Zdroj: Shutterstock

Dostal jsem pracovní nabídku, která se neodmítá. Měl jsem možnost odjet na půl roku na naši zahraniční pobočku a tam projít školením, díky kterému bych pak po návratu domů mohl získat zasloužené povýšení. Uznejte sami, že téhle příležitosti jsem prostě nemohl říci ne.

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.

Před odjezdem jsem řešil hromadu věcí. Jednou z nich bylo, co udělám se svým bytem. Neměl jsem partnerku, kterou bych tu nechal, a nelíbila se mi představa, že je byt půl roku bez dozoru. Nabídl se mi kamarád, že mi byt po dobu mé nepřítomnosti pohlídá.

Chaotický odjezd a řešení věcí na poslední chvíli

Organizování a pečlivá příprava nikdy nebyly moje silné stránky a projevilo se to i před mým odjezdem do zahraničí.

Všechno jsem řešil ve stresu a neskutečném chaosu. Věci jsem si balil tím stylem, že jsem dopředu věděl, kolik toho zapomenu. A ještě tu byl můj byt. Nevěděl jsem, co s ním udělat.

Kamarád mi nabídl, že se o byt postará. Znali jsme se dlouho, proč bych mu neměl věřit? Domluvili jsme se, že tam bude chodit větrat a tu a tam nechá rozsvíceno kvůli případným zlodějům.

Důvěřoval jsem kamarádovi a byt vypustil z hlavy

Ještě bych měl podotknout, že vlastním byt v jednom starším činžovním domě, kde mám kolem sebe za sousedy povětšinou důchodce. Což mi nevadí, jen jsou to lidé, kteří zkrátka vyžadují klid.

Když jsem kamarádovi půjčoval klíče, dušoval se, že bude všechno, jak má být. Byl jsem proto naprosto v klidu.

Nemohl jsem tušit, co bude následovat, až se po půl roce vrátím domů. Kdybych to býval věděl, nikdy bych na kamarádovu nabídku nekývl a svůj byt bych mu rozhodně nepůjčoval.

Nepříjemný návrat domů. Tohle byl šok

Po návratu jsem mezi dveřmi potkal jednu sousedku, pozdravil jsem, ale odpovědi se nedočkal. Jen si znechuceně jakoby odplivla a já to nechápal.

Na první pohled byste nepoznali, co se v bytě odehrávalo, když jsem nebyl v Čechách. Uklizeno, čisto, vyvětráno. Jenže…

Mám z ostudy kabát a uvažuji, že se odstěhuji

Netrvalo to dlouho a odchytila si mě jiná sousedka. Velmi sprostě mi vynadala a prozradila, co se v mém bytě odehrávalo. Prý něco tak hrozného ještě nezažila. Střídali se tam muži i ženy, hluk byl slyšet do rána, nemluvě o zvucích, které se odtamtud šířily.

Žádal jsem vysvětlení od kamaráda. Nejdříve zapíral, a dokonce sousedku obvinil z toho, že je senilní. Pak jsem to z něho ale dostal. A obrátil se mi z toho žaludek.

Můj byt totiž pronajímal jako hodinový hotel. Bral si peníze za to, že tam nechával cizí lidi provádět kdovíco. Z toho se mi udělalo zle. Představil jsem si, kdo všechno spal v mojí posteli a kdovíco dělali třeba v kuchyni nebo ve sprše.

V činžáku se na mě sousedé dívají skrz prsty a mají divné poznámky. Mám z ostudy kabát a uvažuji, že byt prodám a odstěhuji se jinam. Tohle kamarádovi, dá-li se tak nazvat, nikdy nezapomenu.

Autor: Nikol Kolomazníková


Související články