Martina (49): Dcera mi do očí řekla něco odporného. Kdyby vám tohle řeklo vaše dítě, neudrželi byste emoce na uzdě

od Nikola Jaroschová
2 minuty čtení
Zena dcera
Zdroj: Shutterstock

Za své děti bych dýchala a udělala pro ně cokoli. Vždycky jsem se jim snažila dávat maximum, ačkoli byly chvíle, kdy jsme to v životě neměli jednoduché. Nedávno mi moje dcera řekla něco odporného, co se mi zarylo hluboko do srdce.

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.

Nemyslím si, že bych si taková slova zasloužila. A už vůbec si nejsem vědoma toho, že bych dělala to, z čeho mě tak sprostě osočila. Kdykoli si na to vzpomenu, trhá mi to srdce. Opravdu si tohle o mně myslí moje vlastní dcera?

V životě to ne vždy bylo jednoduché

S manželem máme dvě dcery. Vždycky jsme se snažili, aby měly v životě všechno, ačkoli naše osudy nebyly vždy úplně jednoduché. Manžel nasekal velké dluhy, které následně musel splácet. A jelikož to nezvládal, skončili jsme v insolvenci.

Těch pět let jsme žili doslova na hranici chudoby. Manželovi nechávali úplné minimum. Já měla práci uklízečky, kde se finančně moc nepředali. Ačkoli to nebylo snadné a my si nemohli vyhazovat z kopýtka, pro dcery jsme vždy dělali maximum.

Konečně jsme začali žít

Kvůli manželovým dluhům jsme se v chudobě plácali docela dlouho. Těch posledních pět let byla jen pomyslná třešinka. Dlouhé roky jsme žili od výplaty k výplatě, půjčovali si u přátel. Zkrátka bída a období, na které nerada vzpomínám.

Jakmile manželovi insolvence skončila, začali jsme opět žít. Já si našla lepší práci, polepšila si finančně a manželovi konečně chodila celá výplata. Tolik peněz pohromadě jsme neměli celé roky, byla to velmi příjemná změna.

Děláme si radost

Byly doby, kdy jsme si nemohli dovolit nic navíc. Nemohla jsem si vylepšit byt, ve kterém jsme žili. Nebyly peníze na pěkný nábytek. Teď se ale všechno změnilo.

Začala jsem si dělat radost. Koupila jsem si novou kuchyň i obývací stěnu. Přemluvila jsem manžela, abychom kompletně vymalovali a vyměnili staré koberce za praktické lino. Souhlasil. Všechno šlo víceméně z jeho peněz.

Dcera mi to vyčetla

Konečně si můžu koupit, co chci. Pračku, sušičku, novou sedačku i postel. Dříve na to nebylo, nyní si to užívám. Tedy, užívala jsem si. Do chvíle, než mi dcera řekla něco hodně ošklivého.

Podle ní tátu využívám. Tahám z něho peníze a nechávám si kupovat každou blbost. Všechno platím z jeho peněz, ničeho si nevážím. Jsem rozmazlená a sobecká, neberu ohledy a jen vyhazuji peníze, které nejsou moje. Z jejích slov jsem byla v šoku.

Nemyslím si, že jsem taková

Upřímně si nemyslím, že manžela využívám a tahám z něho peníze. Byla to vlastně jeho vina, že jsme roky žili jako žebráci. Tak je snad nyní v pořádku, že se mi to snaží vynahradit, nebo snad ne?

Dcera mi nezapomene svá slova připomenout pokaždé, když si pořídím něco nového. A někdy nemusí ani mluvit, poznám to z jejího výrazu. Já si ale nemyslím, že se chovám nějak špatně. Beru si jen to, co si zasloužím.

Autor: Natálie Kabourková


Související články