Marek (41): V práci jsem byl za oblíbence do té doby, než mě ředitelka donutila dělat podlé věci

od Adéla Vocetková
2 minuty čtení
Zdroj: Shutterstock

Marek si našel práci, která ho bavila a stala se zároveň i jeho koníčkem. V kolektivu byl oblíbený, nezkazil žádnou legraci a kolegové se mnohdy předháněli, kdo z nich bude s Markem sedět u oběda.

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.

Práce, která je zároveň koníčkem, dobrá pověst a popularita mezi ostatními – Marek si rozhodně neměl na co stěžovat. Idylku si však neužil příliš dlouho…

Měl jsem prostě kliku, kterou nemá každý

Najít práci v oboru, o který se už od střední školy aktivně zajímáte? Tak tohle se opravdu nepoštěstí každému. Měl jsem prostě kliku!

Ačkoli jsem byl ve firmě jeden z nejnovějších, velmi rychle jsem si našel přátele. Nikdy jsem neměl v kolektivu problém, ba spíše naopak.

Mezi kolegy jsem byl za oblíbence. Měli mě rádi, vyhledávali mou společnost a vtipné bylo, když se mezi sebou dohadovali, kdo z nich mi bude dělat společnost u oběda.

Pohoda netrvala příliš dlouho

Do práce jsem chodil s úsměvem. Na pracovišti jsem odváděl skvělé výkony, čemuž velmi pomohlo, že jsem se v daném oboru několik let sám aktivně vzdělával a zdokonaloval.

Pokud šlo o kolegiální vztahy, s většinou spolupracovníků jsme se vídali nejen v práci, ale často i mimo ni – chodili jsme společně posedět, byli jsme super parta.

Bohužel tahle pohoda, kterou mi mohl kdekdo závidět, netrvala příliš dlouho. Nechal jsem se svojí nadřízenou ukecat k něčemu, čeho nyní velmi lituji. Čas bohužel vrátit nelze.

Zaslepila mě vidina peněz. Dobré vychování šlo stranou

Když si mě sama ředitelka pozvala na kobereček, čekal jsem cokoli. Klidně i vyhazov, ačkoli k tomu nebyl důvod – pracoval jsem skvěle a na mnou odvedené práci to bylo vidět.

Nečekal jsem, že mi předloží takovou nabídku, se kterou přišla. Chtěla po mně věci, ke kterým mě rodiče v žádném případě nevychovali a které mi vždy byly proti srsti.

Bohužel tomu všemu nasadila korunu, když mi nabídla dvojnásobný plat. Nechal jsem se zlákat vidinou peněz a souhlasil. A to byl začátek mého konce.

Dělal jsem podrazy na lidi, kteří mě měli rádi

Pod nátlakem ředitelky jsem plnil úkoly, které mi dávala. Bohužel však nebyly pracovní, to ani zdaleka. Za úkol jsem měl škodit svým kolegům.

Jakmile ředitelce někdo neseděl, rozhodla se ho vyštípat – samozřejmě tak, aby ona v tom byla nevinně a daný člověk odešel sám. Musel jsem proto dělat podrazy na lidi, kteří mě měli rádi.

Vydržel jsem to půl roku, během kterého jsem několika lidem ublížil. Po půl roce ani vidina pěkných výplat nestála za černé svědomí a já z práce, kterou jsem měl tolik rád, dobrovolně odešel. Bohužel vzhledem k tomu, čeho jsem se posledních šest měsíců dopouštěl na svých kolezích, mi žádný z nich jako přítel nezůstal.

Autor: Natálie Kabourková

Související články