Lukáš (39): Tchyně mě načapala v podivné situaci. Teď se před ní hanbou propadám

od Adéla Vocetková
2 minuty čtení
muz zadumany 1
muz zadumany 1

Na dobré vztahy v rodině si potrpím. Měl jsem to štěstí, že moje manželka s její rodinou jsou v tomto na stejné vlně. To, co se stalo, se snažím brát s humorem, ale nejde mi to a pořád se stydím.

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.

Láska k přírodě

Se svou budoucí paní jsem se seznámil na střední lesnické škole. Já byl tehdy kluk z města a moji rodiče pracovali jako dělníci. Rozhodl jsem si, že vezmu život do svých rukou a že chci dělat to, co mě baví.

Přihlásil jsem se na lesnickou školu, protože mě to do přírody vždycky táhlo. Často jsem chodil s dědou do lesa. Byl jsem rozhodnutý, že chci být myslivcem.

Do naší školy chodilo pramálo dívek, v naší třídě byla jen jedna. Dovedete si tedy představit, jak bylo složité ji „ulovit“.

Trvalo mi to dva roky. Ve třeťáku už jsme byli zamilovaní. Možná mi k tomu pomohlo i to, že jsem byl oproti spolužákům jiný. Ostatní měli rodiče lesáky, myslivce, hajné a já jako jediný ne.

Strach ze setkání

Další rok trvalo, než jsem poznal Katčiny rodiče. Měl jsem z toho obavu, protože podle vyprávění byl její táta velký jak hora a chlap od rány.

Naopak tchyně byla skvělá hospodyňka se smyslem pro humor a milá dáma. Překvapilo mě, jak dobře jsme si popovídali. Samozřejmě téma byl les a příroda, pak taky Katka.

Tchán mi řekl, že pokud jí někdy ublížím, ať si ho nepřeju, to jsem ale neměl nikdy v plánu a nemám ani teď. S Katkou si skvěle sedíme dodnes.

Protože já chtěl být po škole hajný, nezbývalo než se přestěhovat za nimi na Šumavu do dvougeneračního rodinného domu. Byl jsem rád. Tchán mi pomohl najít práci a starám se i o jeho lesy.

Les je bezpečné místo

Splnil se mi sen. Mám skvělou manželku a jsem každý den v přírodě. Hodně lidí si myslí, že v lese je nebezpečno. Je to pravda jen částečně.

Stalo se, a občas se to zkrátka stává, když jste každý den v lese, že jsem chytil klíště. Na tom by nebylo nic zvláštního, jenže ta malá mrška se přisála zrovna na místě, kde by to žádný chlap rozhodně nechtěl. Rozumíte.

Musel jsem ho vytáhnout. Manželka nebyla doma, aby mi pomohla. Sedl jsem si v obýváku, sundal si tepláky, namazal klíště sádlem a krouživými pohyby se ho snažil vyndat. Trvalo to nezvykle dlouho. Když už to vypadalo, že se klíště pustí, bez klepání do našeho bytu vklouzla tchyně a vešla do obýváku.

Samozřejmě asi tušíte, co si myslela, protože tepláky jsem si ani nestihl natáhnout. Okamžitě jsem se jí snažil situaci vysvětlit.

Nevím, jestli mi uvěřila, nebo ne, ale dodnes se mě občas s potutelným úsměvem zeptá, jestli nepotřebuji vytáhnout klíště. Vždycky zrudnu. Byl to pěkný trapas. Ještěže jsem byl aspoň naočkovaný proti encefalitidě.

Autor: René Podhrázský

Související články