Luděk (43): Měla to být sousedská výpomoc, ale zvrtlo se to v něco úplně jiného

od Adéla Vocetková
2 minuty čtení
Zdroj: Shutterstock

Luděk je šťastně ženatý muž se dvěma dětmi, domem na vesnici a prací zedníka, která mu vynáší slušné peníze. Občas si ho dokonce najme na výpomoc někdo ze známých. A jedna z takových žádostí byla právě tím, co čtenáři změnilo život.

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.

Svěřil se nám totiž, že před několika měsíci vypomáhal sousedce, která bydlí s manželem jen o pár domů dál. Její muž je věčně v práci, ale novou koupelnu už potřebovali. Proto poprosila o pomoc Luďka.

Nabídl jsem jí nižší částku, ona mi za to navařila a dělala mi společnost

„Když za mnou Věra přišla s tím, že by potřebovala pomoc s předěláváním koupelny, byl jsem rád. Každá nová zakázka na vesnici mi dělá dobrou pověst,“ přiznává čtenář.

„Nabídl jsem jí dobrou cenu. Ona byla tak nadšená, že mi každý den dělala k obědu pomyšlení, vařila mi skvělou kávu a mezitím, co občas odběhla něco zalít nebo okopat, si se mnou pořád povídala.“

Luděk přiznává, že takoví zákazníci ho obvykle spíše obtěžují, ale s Věrou se mu povídalo skvěle. „S jejím mužem se znám, chodí do práce a nemá na ženu asi tolik času, takže se nejspíš potřebovala po letech někomu vypovídat ze všeho, co ji trápí. Když se ale začala svěřovat s až příliš osobními věcmi, bylo mi to divné.“

Když Luděk svou práci po čtrnácti dnech dokončil, poděkoval za veškerou péči, za příjemné povídání a myslel si, že tím to končí. Jenomže se spletl. „Se sousedkou jsem se totiž od té doby začal potkávat tak často, až mám pocit, že to není náhoda,“ přiznává.

Mám pocit, že mi na ní záleží víc, než by mělo

„Už když jsem si s ní povídal, měl jsem pocit, že toho máme hodně společného. Navíc mě pořád chválila a srovnávala se svým mužem. Tehdy mi ale nedošlo, že to je flirtování,“ svěřuje se Luděk.

Jenomže když se i po dokončení sousedské výpomoci začal denně se sousedkou potkávat v obchodě, na poště a na dalších náhodných místech, začal mít pocit, že ho sousedka uhání.

„Vždycky se začala smát, jaká je to náhoda, že se zase potkáváme. Jako by přesně věděla, kde a kdy budu,“ říká. „Nejhorší na tom ale je, že mi to vlastně lichotí. Vždycky se s ní zastavím, hodinu si povídáme a já se cítím dobře.“

I když mezi Luďkem a Věrou k ničemu nedošlo, on má pocit, že by z toho všeho mohl být velký problém. „Oba máme rodinu. Už mě párkrát zvala i na kávu k ní domů, ale odmítl jsem s tím, že mám hodně práce. Nevím, co si od toho slibuje. Mně se líbí a mám pocit, že mi na ní záleží. Ale rozhodně nechci ničit rodinu ani sobě, ani jí,“ říká.

I když se tomu čtenář brání, přesto se mu o Věře zdá a mívá o ní myšlenky, které by mít neměl. „Doufám, že je to jen dočasné a že si třeba zájem z její strany jen mylně vykládám. Svou ženu miluji a nikdy bych jí neublížil,“ končí vyprávění.

Autor: Šárka Cvrkalová

Související články