Lidské potřeby jsou nevyzpytatelné. I když o některých věcech nemluvíme, pravděpodobně je většina z nás dělá. Někdy ale nastane situace, kdy se s někým musíme bavit i o něčem, co se běžně neprobírá. Podle Lubora je ale aspoň mezi manžely pravidlem mluvit úplně o všem.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře, který nám jej zaslal pomocí e-mailu. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
„Každý z nás má jisté potřeby. Se ženou se milujeme i v našem věku poměrně pravidelně, nikdy si na nic nestěžovala a já si myslel, že jí dávám vše, co si může přát. Nedávno jsem ale zjistil, že to možná není tak úplně pravda,“ píše Lubor.
„Když jsem přišel domů, dívala se na filmy, které jsou mládeži nepřístupné. Možná si říkáte, že na tom nic závažného není, moje mužské ego ale ranilo, že si během mojí nepřítomnosti vynahrazuje to, co jsem jí možná v noci nedokázal dát.
Sám na to nemám ani pomyšlení
Bývaly doby, kdy se Lubor údajně sám na filmy pro dospělé díval. Podle jeho slov ale tehdy ještě nebyl ženatý. Od té doby, co je se svou ženou, prý nemá ani pomyšlení na to, že by měl něco takového dělat.
„Nepotřebuji to. Moje žena mi dává všechno, co si přeji. Náš milostný život je bohatý. Nebo jsem si alespoň myslel, že je. Ale možná je dostatečný jenom pro mě a pro ni až tak ne,“ uvažuje Lubor.
Téma, o kterém se nemluví
Jsou věci, které jsou příliš soukromé na to, aby se o nich člověk bavil s přáteli nebo blízkými. Lubor by si moc rád promluvil s kamarády a zjistil, jak na tom jsou oni, jaký mají názor a co si o problému myslí.
„Možná jsem v tomhle ohledu až moc konzervativní, ale nedokázal bych s přáteli probírat to, že jsem načapal svou ženu, jak se dívá na něco takového. Styděl bych se, kdybych měl takové téma na veřejnosti vytáhnout,“ píše.
„Podle mého zkrátka existují věci, které děláme všichni, víme, že něco takového je možné, ale nemluví se o tom nikdy a s nikým. Proto jsem se rozhodl svěřit se s příběhem alespoň formou tohoto e-mailu,“ pokračuje Lubor.
Měl bych o tom mluvit alespoň s ní?
Lubor sice po příchodu domů stihl zahlédnout, co má jeho žena na monitoru počítače zapnuté, vrátil se však do chodby, kde předstíral svůj příchod a dal jí dostatek času na to, aby internet vypnula a dělala, že se nic nestalo.
„Bylo by mi trapně, kdybych vešel do pokoje a ona se mi snažila cokoli vysvětlit. Nechtěl jsem do té situace uvrhnout ani jednoho z nás. Teď, když o tom přemýšlím, ale nevím, zda jsem raději neměl vše hned narovinu odhalit,“ píše čtenář.
„Co byste dělali vy? Měl bych se ženou o tom, co jsem viděl, mluvit? Nebo to nechat být? Měl bych se cítit raněný a snažit se najít řešení, které by zlepšilo naše společné noci, nebo zkrátka přijmout ten fakt, že někdy je jí lépe beze mě?“
Lubor už několikrát v hlavě nacvičoval řeč, kterou své ženě po příchodu z práce přednese. Nikdy se ale neodhodlal k tomu s ní mluvit o tom, co tehdy spatřil. „Je to trapné. Nevím, jak začít ani proč bych to vlastně řešil,“ dodává.
„Pokud mojí ženě v něčem nevyhovuji, měla by mi to říct sama. Věřím tomu, že to bylo jen příležitostné zaváhání a jinak je z mé strany vše v pořádku. Ale co kdyby přece jenom nebyla spokojená? Co teď?“
Autor: Šárka Cvrkalová
