Když jsem si svoji ženu bral, slíbil jsem jí tenkrát v kostele před zrakem našich nejbližších i před zrakem božím, že ji budu milovat až do konce svého života. Slíbil jsem jí také, že vedle ní budu stát v dobrém i zlém a že tu pro ni budu, kdykoli mě bude potřebovat. O mých citech k ní nemůže být pochyb, to jsem neporušil. Porušil jsem však svůj slib, že při ní budu stát, i když to zrovna nebude růžové.
Je to 35 let, co jsem se oženil a vzal si ženu, se kterou jsem chtěl zestárnout. Tenkrát jsem byl přesvědčený, že neexistuje nic, co by nás dva dokázalo rozdělit. A přece se tak stalo. Když moje žena onemocněla, zbaběle jsem utekl a nechal ji v tom samotnou.
V dobrém i zlém…
Bude to znít jako otřepané klišé, ale i mezi nás dva vtrhla rakovina. Když si manželka před patnácti lety nahmatala malou bouličku v pravém podpaží, snažil jsem se ji i sám sebe přesvědčit, že to nic nebude.
Jenže bylo. Doktoři jí našli rakovinu.
Manželka podstoupila operaci a léčbu, v té době se z toho dostala a vše se zdálo být zase v pořádku. Jenže šest let nato se jí nemoc vrátila a tentokrát s daleko horším průběhem. Už jsem nezvládal pohled na svoji trpící manželku, proto jsem zbaběle utekl a nechal ji samotnou na její trápení.
Nedokázal jsem se vrátit, když jsem věděl, že je jí zle
Druhé kolečko vyšetření, ozařování a chemoterapií nesla manželka daleko hůře, úplně se měnila před očima. Zhubla, propadly se jí tváře, přišla o všechny vlasy i zdravou barvu. Už to nebyla ta vitální žena, kterou jsem znal a kterou jsem si bral.
Věděl jsem, že na tom není dobře, ale nedokázal jsem se k ní vrátit, když jsem znal pravdu, jak na tom je a že je jí hodně zle. Pohled na ni, jak zvrací, je bledá jako stěna nebo se sotva dostane z postele na záchod, to bylo i na mě moc.
Dokáže mi odpustit?
Nechal jsem svoji ženu, aby se s ošklivou nemocí poprala sama. Nezvládl jsem to a nebyl při ní, když mě potřebovala. Strašně jsem se za svoje selhání styděl. Roky jsme žili v odloučení, já se zajímal o její stav skrz naše děti. Celou tu dobu jsem ale věděl, že jsem to pokazil a že ji stále miluji. Každý den jsem se ptal sám sebe, jestli mi to vůbec dokáže odpustit. Nedivil bych se, kdyby ne.
Když jsem za ní před pár měsíci přišel s prosíkem a chtěl se k ní vrátit, čekal jsem ledasco. Čekal jsem, že bude křičet, že mi bude nadávat, nebo že mě rovnou vyhodí. Nic z toho ale neudělala. Na rozdíl ode mě byla formát.
Dala mi druhou šanci. Dala mi šanci napravit to, co jsem před lety pokazil. A já se jí to rozhodl vynahradit.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Autor: Nikol Kolomazníková
