Leoš svého otce neznal. Od doby, kam jeho paměť sahá, totiž vyrůstal pouze s matkou. O to větší překvapení pro něho bylo, když ho táta po letech vyhledal. Leoš si naivně myslel, že se v něm hnulo svědomí a chce dohnat vše, co za dlouhé roky zameškali. Jeho otec měl ale bohužel úplně jiné plány.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře z Olomouce. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Ačkoli se Leoš během svého života o tátu zajímal, jeho máma o něm nikdy nemluvila. Postupem let přestal o svého biologického otce projevovat zájem a zkrátka se smířil se skutečností, že svého tátu nikdy nezajímal a zajímat nebude. V tom ale do Leošova života vstoupil Luděk a tvrdil, že je jeho otec.
Máma přiznala, že je to skutečně můj táta
Máma o tátovi nikdy nemluvila. Jediné, co jsem věděl, že nás opustil ještě předtím, než jsem se narodil. Máma mu to nedokázala odpustit, možná právě proto se u nás doma o něm nikdy nemluvilo. Jako dítě jsem se často ptal, ale čím více mě máma odmítala, tím více jsem se utvrzoval v tom, že nemá smysl se o tátu zajímat.
Když mě před čtyřmi měsíci oslovil cizí muž, který se představil jako Luděk, a tvrdil, že je můj táta, samozřejmě jsem mu to nevěřil. Máma ale kápla božskou a přiznala, že je to skutečně můj biologický táta. A mně se v ten okamžik změnil život.
Myslel jsem si, že chce dohnat ztracené roky
Luděk projevil zájem o společně strávený čas a já se nebránil. Chtěl se sejít, zval mě na pivo, společně jsme poseděli a on mi o sobě hodně vyprávěl. Byl jsem naivně přesvědčený, že se v něm hnulo svědomí a nyní se snaží dohnat všechno, o co jsme za ty roky odloučení přišli. Když mě máma před Luďkem varovala a říkala, že bych mu neměl tolik věřit, byl jsem na ni dokonce naštvaný. Vypadalo to, že závidí, že si ke mně táta našel cestu.
Netušil jsem, že máma má celou dobu pravdu. A že já se v tátovi šeredně pletu.
Pochopil jsem pravý důvod, pro který mě vyhledal
Že to se svědomím mého biologického otce nebude tak horké, jsem pochopil v okamžiku, kdy mě požádal o peníze. Tvrdil mi, že se dostal do finančních problémů a nemá se na koho obrátit. V tu chvíli jsem byl ještě zaslepený příjemným faktem, že mám konečně tátu, kterého jsem si celý život přál, proto jsem mu půjčil 10 000 Kč. Věřil jsem, že mi to vrátí.
Jenže to nebyla první rádoby půjčka, kterou ode mě Luděk požadoval. Po třech týdnech přišel s prosíkem týkajícím se peněz znovu. Tentokrát ale žádal o dost více. Prý ho nahání exekutoři a vymahači dluhů od lichvářů, se kterými se zapletl. Požadoval 200 000 Kč. Ty jsem neměl, musel bych si půjčit. Když jsem tátovi pomoci odmítl, poznal jsem jeho pravou tvář.
Strašně se naštval, začal mi nadávat, urážet mě a bral si do pusy i moji mámu, která mě vychovala naprosto bez jeho pomoci. Toho dne jsem ho viděl naposledy, po odmítnutí mě už nevyhledal a já jsem rád. Radši žádného otce než takového, jako je Luděk.
Autor: Nikol Kolomazníková
