Lenka (31): Moje máma svými slovy způsobuje něco, s čím se nedokážu smířit. Už to překračuje všechny meze

od Nikola Jaroschová
2 minuty čtení
Zranena divka
Zdroj: Shutterstock

Když nám nadává někdo, koho neznáme, obvykle nás to tolik nebolí. Pokud ale slyšíme ošklivá slova od blízkých, je to pro nás rána, která se těžko rozdýchává. Přesně to popisuje ve svém příběhu Lenka, která si sice už zvykla na slovník své mámy, i tak je ale někdy náročné se s ním smířit.

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.

„Máma si s ničím nebere servítky. Nadávky a sprostá slova jsou u ní na denním pořádku. Občas si neuvědomuje, že to, co řekne, může někoho ranit. Vím, že mě miluje, stejně tak jako já miluji ji,“ píše Lenka.

„Někdy mě opravdu bolí to, co vypustí z pusy. A to i ve chvíli, kdy vím, že to nemyslí nijak zle. Jí zkrátka jenom nedochází, jak jsem přecitlivělá. Nevím, po kom to mám, protože po ní rozhodně ne.“

Jsem podle ní nevděčný parchant

I když je Lenka dospělá, máma s ní často jedná jako s dítětem. Často ji prý oslovuje jako haranta, nebo dokonce parchanta. A to by podle Lenky neměla být slova, kterými by se měly častovat vlastní děti.

„Když se mi něco nedaří, ona mě odstrčí a řekne mi, že si to raději udělá sama. Jsem prý neschopná. Vzápětí se ale směje a podle mého si už ani nepamatuje, co řekla. Když se zatvářím dotčeně, nerozumí tomu.

Několikrát jsem ji prosila, aby mě alespoň před známými neoslovovala nadávkami nebo mě neponižovala. Ona ale odpoví, že to nemyslí vážně. Až prý mi bude nadávat doopravdy, poznám to,“ dodává Lenka.

I tak je to ale podle jejích slov ponižující, a především bolestivé. „Kdyby mi kdokoli na světě řekl, že jsem hloupá, nebo něco horšího, vzala bych to s nadhledem. Od některých lidí je to zkrátka jen slovo.

Ale z matčiných úst to bolí a je jedno, že to tak nemyslí. Vynadá mi a hned nato mi poví, že mě má ráda. Jenže slova lásky nejsou všechno a jizvy, které mi na duši dělá, na ní zůstávají.

Závidím ostatním kolem sebe

Lenka má kolem sebe celou řadu podobně starých přátel, kteří se svými rodiči také denně komunikují. Nikdy je ale neslyšela mluvit podobně jako svou matku. A přiznává, že je jí to líto.

„Máma mi vždycky říká, že když mi připadá, že je ke mně drsná, mám být drsná i já k ní. A já vím, že by se neurazila, kdybych jí řekla, že něco podělala nebo že je hloupá. Ale já taková nejsem.

Nedokázala bych vlastní mámě říci něco takového. Nešlo by mi to přes ústa, cítila bych se provinile. Nechápu, proč toho zkrátka nemůže nechat. Mnohokrát jsem ji prosila, aby se začala chovat jako normální máma.“

Lenka se se svým trápením svěřila i několika přátelům, ti jí ale neřekli v podstatě nic jiného než sama máma. „Mám to prý nechat plavat. Máma je zkrátka svoje a její chování se nezmění. Já vím, že mě miluje, ona to ví. Není potřeba to dokazovat slovy.

Pravda ale je, že právě slovy to v našem případě je potřeba dokázat. Kdo nás nezná, možná by na první pohled ani neřekl, že jsme matka s dcerou. Spíš to vypadá, jako kdyby starší kamarádka křičela na svou neschopnou mladší…“

Autor: Šárka Cvrkalová


Související články