Mám staršího bratra, kterému v jeho deseti letech zjistili leukémii. Pro rodiče to byl obrovský šok. Do té doby byl bratr zdravý jako rybička, nikoho by nenapadlo, že v jeho drobném těle bují tak zákeřná nemoc, která se jednoho dne ozve naprosto nečekaně. Bratr měl být původně jedináček, naši si vždycky přáli jen jedno dítě. Pak jsem se ale narodil já.
Rodiče mě nechtěli, ale mít mě museli
Jak jsem již zmiňoval, rodiče se netajili tím, že chtějí mít jen jedno dítě. Ačkoli měli oba dobře placenou práci, jejich snem bylo zahrnout dítě vším, po čem zatouží. A s rostoucím počtem dětí automaticky rostou výdaje, takže by byli nuceni peníze dělit mezi sourozence a na každého by vyšlo méně. Proto se po narození bratra domluvili, že další dítě mít nebudou.
Zdroj: 123RF.COM
Když ale bratrovi zjistili tu nemoc, rozběhl se kolotoč událostí – vyšetření, návštěvy nejrůznějších odborníků, pokusy o léčbu, hledání vhodných metod a podobně. Bylo jasné, že bratr bude potřebovat dárce kostní dřeně, ale najít shodu není jen tak. Ačkoli rodiče už další dítě nechtěli, narodil jsem se já.
Sourozenci se zpravidla shodují
K mému početí je nevedla touha po dalším dítěti. Vedlo je k tomu doporučení ošetřujícího lékaře, který jim řekl, že mezi sourozenci zpravidla bývá vysoká shoda. Než tedy čekat, zda se najde vhodný dárce, měli by si to rodiče „pojistit“ tímto způsobem. A tak se stalo, že máma otěhotněla a po devíti měsících jsem přišel na svět já. Bratrovi se mezitím střídavě dařilo a střídavě mu bylo hůře, jako už to u těchto nemocí chodí. Čekalo se, až dorostu do vhodného věku na darování kostní dřeně, samozřejmě v případě, budeme-li se s bratrem shodovat.
Zdroj: 123RF.COM
I to se může stát
Absolvoval jsem testy, ale bohužel jsem se s bratrem neshodoval. Lékař to rodičům odůvodnil slovy, že nikdy nic není stoprocentní. Takže rodiče měli dítě, které nechtěli a které jim teď navíc bylo úplně k ničemu, protože nemohlo pomoci jejich prvorozenému synovi.
Zdroj: 123RF.COM
Nerad bych řekl, že mě rodiče neměli rádi. Rádi mě určitě rádi měli, ale rozhodně ne v takové míře, v jaké milovali mého staršího bratra. Toho zahrnovali láskou a já byl už jako dítě odstavený na druhou kolej. Naučil jsem se s tím žít, protože jsem si myslel, že se tak chovají kvůli jeho nemoci. Teď jako dospělý člověk ale vím, že se tak chovali právě proto, že jsem měl bratrovi pomoci a já mu přitom pomoci nedokázal. Jako bych za to snad mohl, že jsem se s vlastním bratrem neshodoval v takové míře, abych mu mohl darovat kostní dřeň.
Pro bratra se nakonec dárce našel. Přesto ale po pár letech nemoci podlehl. Myslím, že mi to rodiče dávají za vinu. Měl jsem mu přece pomoci, však právě proto jsem se narodil.
Autor: Nikol Kolomazníková
