Jiří (42): Cestou z práce jsem byl svědkem hodně zvláštní události. Teď si říkám, jaké bylo štěstí, že jsem si zachoval chladnou hlavu

od Nikola Jaroschová
2 minuty čtení
muz vztek 1
Zdroj: Shutterstock

Vracel jsem se zrovna domů z práce. Bylo to po desáté večer, měl jsem zrovna odpolední. Většinou toho času už moc lidí nepotkám. Jenže ten den to bylo jinak. Všiml jsem si něčeho zvláštního a v prvních vteřinách jsem nevěděl, jak na to mám reagovat.

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.

Když se nad tím zamyslím teď zpětně, jsem rád, že jsem si dokázal zachovat chladnou hlavu. Neumím si představit, jak by to dopadlo, kdybych dělal, že jsem si ničeho nevšiml, a dál si šel po svém…

V tuhle hodinu nikoho nepotkáte

Ještě před pár lety se to ve městě kolem desáté hodiny večer hemžilo mladými lidmi, kteří vyráželi za zábavou. Jenže co přišel covid a společně s ním i to zavírání a zakazování, z ulic jako by se vytratil život.

Bylo proto pravidlem, že jsem po odpolední šichtě ve fabrice cestou domů už nikoho nepotkal. Často jsme na tohle téma s kolegy vtipkovali, že je to jak město duchů. Večer ani noha.

Nešlo si jich nevšimnout

Toho dne už jsem se viděl doma pěkně u televize. Manželka mi navíc poslala zprávu, že mi k večeři upekla kotletu s masem, na to jsem se moc těšil. Proto jsem se z práce vracel kvapným krokem.

Najednou jsem si všiml dvojice. Jindy bych kolem nich jen prošel a ničeho si nevšímal. Jenže jich si nevšimnout nešlo. Z toho, co jsem viděl, mi přeběhl mráz po zádech.

Několik vteřin jsem nevěděl, jak reagovat

Všiml jsem si mladšího muže, který očividně nevěděl, jak se správně chová k ženě. Lomcoval s ní za ruku, doslova ji táhl za sebou a ona se mu viditelně bránila.

Několik vteřin jsem nevěděl, co dělat. Mám to nechat být? Nebo zasáhnout? Když jsem viděl, jak ji hrubě chytil za vlasy a škubl jí hlavou dozadu, přičemž na ni něco sprostě hulákal, už jsem neváhal.

Nevím, kde se ve mně vzala ta odvaha

Vytočil jsem číslo policie, stále z bezpečné vzdálenosti. Řekl jsem jim ve zkratce, co se děje a kde jsem. Během pár chvil jsem byl u onoho mladého páru. Všiml jsem si, že ženě teče ze rtu krev, byla vyděšená a ubrečená. Líčení měla rozmazané, pod okem modřinu.

Hned mi došlo, o co tady jde, a na onoho agresora jsem zakřičel, ať toho okamžitě nechá. Začal na mě hulákat, chtěl se hádat, dokonce do mě strčil. Nevím, kde se ve mně vzala ta odvaha, ale nedal jsem se a nadále jsem trval na tom, aby tu vyděšenou ženskou nechal.

Kdo ví, jak by to dopadlo

Netrvalo to dlouho a policie dojela na místo. Díky bohu, že to byla jen chvíle. Nevím, jak by to dopadlo, kdyby se rozhodl mě zmlátit. Asi bych se neubránil, minimálně bych z toho odešel s nějakým zraněním.

Policie muže zadržela, ženu si převzala záchranka. Mě vyzvali k podání vysvětlení, čeho jsem byl svědkem. Nevím, jak se situace mezi těmi dvěma nadále vyvíjela. Jsem ale rád, že jsem zasáhl. Podle toho, jak byl onen mladík v ráži, by to ona slečna určitě nepěkně schytala.

Autor: Natálie Kabourková


Související články