S manželkou nám nebylo přáno, abychom měli vlastní děti. Po několika marných pokusech se ukázalo, že kvůli úrazu v dětství nemohu mít děti. Byl to pro nás tehdy strašný šok, který mě i mojí ženě úplně změnil život.
Manželka toužila po dítěti, které jsem jí nemohl dát
Ačkoli se moje žena zpočátku snažila s touto skutečností vyrovnat, po nějaké době u ní začala převládat touha po miminku, které jsem jí ale bohužel nemohl dát. Začal jsem na ní pozorovat, že ji skutečnost, že by se mnou nemohla mít dítě, psychicky vyčerpává. Přede mnou se sice tvářila, že jí to nevadí, mně ale bylo jasné, že je to spíše naopak.
Proto mě o čtyři roky později nepřekvapilo, když se naše manželství rozpadlo. Ačkoli mi to bylo líto, protože jsem svoji ženu miloval, nemohl jsem se na ni za její rozhodnutí zlobit.
Zdroj: 123RF.COM
Našel jsem si ženu s dítětem
O pár let později mi osud do života poslal Blanku – svobodnou matku, která po rozvodu s manželem zůstala sama. Přeskočila mezi námi jiskra a začali jsme spolu žít. Blanka měla z předchozího manželství syna Petra, se kterým jsme měli báječný vztah. Ačkoli nebyl můj, nikdy jsem se tak k němu nechoval.
S Blankou nám to skvělé klapalo, proto jsem si ji vzal. Smířila se s tím, že nemohu mít děti a dle jejích slov jí to ani nevadilo, protože už syna měla.
Zdroj: 123RF.COM
Vnoučete jsem se nedočkal
Petr vyrostl. Ačkoli se v jeho životě ženy střídaly, s žádnou z nich se neusadil. Po několika letech pokusů se nám přiznal, že jeho sexuální orientace bude asi trochu jiná, než se předpokládalo. To rázem vysvětlovalo všechny jeho neúspěchy a nevydařené vztahy se ženami. Své vlastní děti jsem mít nemohl a ani od vyženěného syna jsem se vnoučat nedočkal.
Někdo tam nahoře věděl, jak moc mám rád děti
Nedovedu si to vysvětlit jinak, než že někdo tam nahoře moc dobře věděl, jak moc mám rád děti. Proto kartami mého osudu zamíchal tak, že jsem se stal náhradním dědečkem.
Jednoho odpoledne jsem poklidně seděl v parku a užíval si čerstvého vzduchu. Všiml jsem si mladé matky, která vezla kočárek a za ruku vedla asi čtyřletou holčičku. Daná žena očividně někam hodně spěchala a vypadala velmi nervózně. Když se zastavila jen kousek ode mě a do telefonu si někomu stěžovala, že neví, kam má dát děti, protože je s sebou vzít nemůže, rozhodl jsem se jí pomoci.
Zpočátku nesouhlasila, nakonec mi ale děkovala
Mladé mamince jsem nabídl, že ať už má právě teď namířeno kamkoli, rád ji doprovodím a děti jí pohlídám. Vůbec mě nepřekvapilo, když na mě koukala jako na blázna. Nedivil jsem se, že mi nechtěla svěřit své děti, když jsem pro ni byl naprosto cizí člověk. Nakonec ale souhlasila a já ji doprovodil na místo, kde měla mít toho dne pracovní pohovor. Zůstal jsem s jejími dětmi v hale, odkud jsem se dle naší domluvy nehnul ani na krok.
Kdybych to nezažil na vlastní kůži a někdo mi to pouze vyprávěl, asi bych nevěřil, že se něco takového skutečně může stát. S klidným svědomím ale mohu říci, že právě mně se to před dvěma lety stalo. Stal jsem se tak náhradním dědečkem dvou krásných dětí. Sice nejsme oficiálně příbuzní, ale pojí nás velmi silné pouto. Jejich maminka se jmenuje Pavlína a na děti zůstala sama. Rodiče nemá, a tím pádem nemá hlídání pro své děti. Proto s dětmi kdykoliv vypomůžu, beru je na výlety nebo do cukrárny a konečně si užívám roli dědečka, o které jsem si myslel, že mi nikdy nebude dopřána.
Autor: Nikol Kolomazníková
