Své děti často považujeme za to nejcennější, na čem nám vždy záleží. Někdy si ale neuvědomíme, že je potřeba jim dát určitou dávku volnosti a přijmout, že jsou již zodpovědné za své chování a za svůj život.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Vždy jsme ji milovali nadevše
„Katka se nám narodila jako prvorozená dcera. Hodně jsme ji opečovávali a je pro nás vším. Vždycky to byla naše malá holčička,“ uvedl své vyprávění Jan.
Sdělil nám, že aniž by dceru do něčeho tlačil, vždy ji to vedlo spíše ke chlapeckým záležitostem. „Bylo zvláštní pozorovat, když si jako malá nechtěla hrát s panenkami, ale vždycky upřednostnila nějaká auta.
Její nejoblíbenější hračka byla velká plastová Tatra se sklápěcím mechanismem.“ To samozřejmě Jana hřálo u srdce.
Dárek k osmnáctinám byl jasný
„Později, když byla starší, mi často pomáhala v garáži a hodně se zajímala o auta. Nosila dokonce takovou růžovou pracovní kombinézu.“
Když se blížily Katčiny osmnácté narozeniny, Jan s manželkou nemuseli přemýšlet dlouho, čím svoji dceru obdarují. „Už pár měsíců dopředu nám řekla, že ze všeho nejvíc by si přála k narozeninám dostat řidičský průkaz, zaplatili jsme jí tedy autoškolu.“
Netušil jsem, co se v mém autě odehrává
„Když autoškolu dokončila, což se jí podařilo hned napoprvé, bylo potřeba začít jezdit. Byl jsem na ni hrdý,“ dodal.
Jan však neměl peníze na to, aby mohl dceři koupit nové auto. Nebyl ale žádný problém s tím, aby si půjčovala to jeho.
„Jezdila s ním docela často, já pracuji z domu a pořád ho nepotřebuji. Jenže to, co jsem jednou při úklidu auta našel, mi dodnes utkvělo v hlavě.“
Jan se rozhodl, že o víkendu provede generální úklid interiéru svého vozu. Při luxování koberečků našel něco, co ho naprosto šokovalo. Pod sedačkou ležel prezervativ.
„Nejdřív jsem se na to díval celý zaražený, ale hned mi došlo, že můj určitě nebude. Naštěstí byl nový a zabalený, ale už teď je mi jasné, co asi naše malá holčička v autě provádí.
Chci si s ní o tom promluvit, protože se mi ta představa dost hnusí. Jen nevím, jak s ní o tom hovořit,“ uzavřel Jan.
Autor: René Podhrázský
