Helena (27): Přítel mě přemluvil ke stanování v lese. Ta děsivá noc nás stála vztah a já si nesu následky dodnes

od Nikola Jaroschová
3 minuty čtení
Zena stanovani
Zdroj: Shutterstock

Z nápadu mého přítele Robina jsem nebyla ani trochu nadšená. Přemlouval mě totiž ke stanování v lese. Dobře přitom věděl, že se odmalička bojím tmy a svého strachu jsem se nedokázala plně zbavit ani teď, když už jsem dávno dospělá.

Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.

Pořád mě přemlouval a sliboval, jaké to bude dobrodružství. Mně už jen z té představy, že jsem někde potmě uprostřed lesa jen ve stanu, bylo špatně, proto jsem ho odmítala. Jenže on byl neodbytný.

Bojím se tmy

Už jako malé dítě jsem s tímhle strachem hodně bojovala. Tenkrát se to dalo pochopit. Byla jsem malá holka, která musela usínat při lampičce.

Bohužel jsem se strachu ze tmy nedokázala zbavit ani jako dospělá. Ani teď neusnu, pokud mi v pokoji něco alespoň maličko nesvítí. Neexistuje, abych se někam vydala potmě. Kolikrát mi dělá problém i pouhá baterka. Prostě strašpytel.

Jeho nápad byl naprosto šílený

Když za mnou přítel Robin přišel s nápadem, že si vyjedeme stanovat do lesa, okamžitě jsem ho odmítla. Taková představa mi naháněla hrůzu, natož pak její realizace.

Jenže on si nedal říci. Dobře přitom věděl, že se bojím tmy. Pořád na mě naléhal, prosil mě a přemlouval. Já opakovaně odmítala, ale on se nenechal odradit. Nakonec jsem souhlasila. Řekla jsem si, že už přece nejsem malá a co by se mi asi tak mohlo stát? Vždyť tam se mnou bude Robin…

Vypadalo to, že jsem jen zbytečně přeháněla

Nastal den D. Robin všechno sbalil a vydali jsme se do lesa. Vybral pěkné místo a postavil stan. Nebyli jsme někde hluboko v lese, daleko od civilizace. Bylo to asi jen pět minut pěšky od cestičky, kde jsme nechali auto.

Docela jsem se uklidnila. Měli jsme pohodu, poslouchali jsme rádio, povídali si, a dokonce jsme si opekli buřty. Vypadalo to, že jsem zbytečně přeháněla a že to vlastně bude docela příjemný zážitek. To jsem ale netušila, co si na mě Robin vymyslel…

Nic horšího jsem nezažila!

Vzbudil mě podivný zvuk. Lekla jsem se, protože Robin vedle mě ve stanu nespal. Promluvila jsem na něho, ale neozval se. Místo toho nedaleko od stanu zase něco zašustilo. Srdce mi divoce bušilo.

Najednou jsem slyšela kroky. Seděla jsem ve stanu, ani jsem se nepohnula. Někdo nebo něco chytilo za jednu stranu stanu a začalo s ním cloumat. To už jsem na nic nečekala, s křikem jsem vyběhla ze stanu a utíkala temným lesem pryč. Lehce svítil měsíc, ale ani tak nebylo pořádně vidět na cestu.

Za sebou jsem uslyšela kroky. Rozbrečela jsem se strachy a utíkala pryč z lesa. Nějakým způsobem se mi podařilo vyběhnout až na cestu, kudy jsme přijeli. Vedle našeho auta stálo ještě další, uvnitř někdo seděl a svítil mobilem. Vyděšeně jsem mu začala bušit na okénko a až pak mi došlo, že toho muže sedícího uvnitř vlastně znám.

Měla to být legrace

Byl to Filip, kamarád mého přítele. Když mě viděl, ubrečenou, rozcuchanou a totálně vyděšenou, někoho vytočil na mobilu. Brzy se z lesa vynořily další tři postavy. Poznala jsem mezi nimi přítele Robina a dva jeho kamarády.

Začal se mi omlouvat, přitom ale při pohledu na mě jen stěží maskoval smích. Prý to měla být legrace. Chtěl mě potrestat za to, že jsem takový strašpytel a že jsem vyváděla zbytečně. Tak přemluvil kamarády, aby mě v noci trochu postrašili.

Nevěřila jsem tomu, co slyším. Stála jsem tam rozklepaná, ubrečená a v tu ránu strach vystřídal vztek. Nechala jsem se odvézt domů a následující den ráno si sbalila svoje věci. Na Robinova slova a snahu se omluvit už jsem vůbec nedbala.

Rozešli jsme se. Od té doby se tu a tam v noci vzbudím, protože se mi zdá, že mě někdo v lese honí. Mám noční můry, a to jen kvůli jeho hloupému vtipu.

Autor: Natálie Kabourková


Související články