Jela jsem zrovna za svým novým přítelem Bořkem. Seznámili jsme se na online seznamce, bydlel ve vedlejším městě. Cesta k němu trvala asi dvacet minut, přesto jsme si pro sebe dokázali najít čas jen párkrát do týdne. Jelikož neměl řidičák, zůstala tahle „povinnost“ na mně.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenářky. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
Byl pátek kolem sedmé hodiny večer. Venku už se stmívalo a já se těšila, až přijedu k Bořkovi, dám si vanu a pak si společně užijeme víkend. Oba dva jsme měli volno. Cestou k němu jsem u silnice zahlédla stopaře…
Cestu jsem znala jako své boty
Cestu do sousedního města jsem znala dobře. Proto mi nedělalo problém tam za přítelem dojíždět. Nebyli jsme spolu ještě tak dlouho na to, abychom se sestěhovali.
Bořek neměl řidičák, proto jsem jezdila já k němu. Párkrát přijel i on, ale autobusem trvala cesta podstatně déle. Bylo mi hloupé nechat ho drkocat se hromadnou dopravou, když jsem měla auto a mohla přijet. Bylo to jen dvacet minut.
Všimla jsem si stopaře u silnice
V pátek ve večerních hodinách jsem jela opět k Bořkovi. Měla jsem toho za celý den plné zuby. Cestou jsem si představovala, jak si dám po příjezdu vanu, večeři…
Najednou jsem míjela postavu u silnice. Byl to muž středního věku. Stál u krajnice, batoh opřený o nohy a vztyčeným palcem se snažil zastavit některé z jedoucích aut.
Stopaře jsem nikdy nevzala. Bála jsem se a tak tomu bylo i v tomto případě. Když jsem projížděla těsně okolo něho, všimla jsem si jeho tváře.
Vždyť já ho znám
U Bořka jsem strávila krásný víkend. Domluvili jsme se, že od něho pojedu v pondělí ráno rovnou do práce. To nám dalo společný čas navíc.
V neděli večer jsem udělala večeři. Vzali jsme si ji k televizi. Během jídla jsem se zaposlouchala do zprávy, že v sobotu ráno našel cyklista mrtvého muže u krajnice.
Bylo to právě na tom místě, kudy jsem jezdívala k Bořkovi. Když ukázali fotografii, udělalo se mi zle. Vždyť to byl ten muž, kterého jsem v pátek viděla stopovat!
Pořád si říkám, co kdybych se zachovala jinak?
Od té doby mám jeho tvář pořád před očima. Objevuje se mi ve snech, vždycky se probudím zpocená a vystrašená. Snaží se mi něco říci? Chodí mi vyčítat, že jsem mu nezastavila?
Pořád se ptám sama sebe, co kdybych se zachovala jinak. Co kdybych mu tehdy zastavila a vzala ho? Byl by ještě naživu?
Autor: Natálie Kabourková
