Filip je momentálně šťastný muž, který má už tři roky přítelkyni. Děsí se ale okamžiku, kdy se jeho dívka začne zajímat o to, kdy udělá další krok. Už dříve totiž měl několik vážných vztahů, ale touha žen vdávat se nakonec vždy zapříčinila rozchod.
Článek byl zpracován na základě příběhu čtenáře. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenáře pozměněna.
Filip trpí gamofobií, což je chorobný strach ze sňatků. I když je se ženou šťastný, nesnese závazky. Jakmile se jen promluví o svatbě, přemýšlí o tom, jak by unikl. Přestože o této skutečnosti informoval každou dívku, se kterou byl, každá nakonec začala na manželství myslet, a on je proto opustil.
Snažil jsem se to překonat, ale nemohl jsem
„Když jsem byl se svou první dívkou delší dobu, věděl jsem, že strachem ze sňatků trpím. Po dvou letech se začala zajímat o to, zda bych nechtěl náš vztah někam posunout. Já ale stále odmítal, a ona mě nakonec opustila,“ svěřuje se Filip.
„Když jsem si našel druhou přítelkyni, po prvním roce jsem začal docházet k psychologovi a chtěl jsem po něm, aby mě strachu ze sňatků zbavil. Ale ani po několikahodinových sezeních se nic nezměnilo. Když jsem jí řekl, že si ji nejspíš nikdy nevezmu, odešla ode mě.“
Třetí dívku podle svých slov Filip opustil sám. „Byl jsem s ní čtyři roky. Poslední rok z toho nemluvila o ničem jiném než o svatbě. Říkal jsem jí, že mám za závazků strach. Že s ní klidně zůstanu napořád, ale nechci si ji brát. Smála se tomu a trvala na tom, že se jednou změním.“
Dívka podle Filipa mluvila o svatbě tak moc, až to nevydržel a rozešel se s ní. Bylo mu to líto, protože ji skutečně miloval. Nedokázal ale překonat strach z toho, že by ho za tři roky opustila sama, až by jí došlo, že si ji opravdu nikdy nevezme.
Je to jen kus papíru, co na tom lidé mají?
Dnes žije Filip už třetím rokem s přítelkyní Martinou. Miluje ji a ví, že by s ní byl schopný zůstat do konce života. I tak si ji ale nikdy nechce vzít. „Má mě ráda, o mé fóbií ví, řekla mi, že jí to nevadí. Dokud jí budu věrný, nepotřebuje prý papír na to, aby se mnou byla šťastná,“ říká Filip.
„I tak se ale bojím, že jednou přijde řeč na to, zda nechci náš vztah někam posunout a vzít si ji. Já ale stále nechápu, co na tom lidé vidí. Proč bych měl někoho vlastnit a být s ním svázán kusem papíru? Pokud ženu miluji, nemusí to být moje manželka, abychom spolu byli šťastní.“
Filipovi nezbývá nic jiného než věřit tomu, že Martina je jiná. Chtěl by se už konečně usadit, založit rodinu, mít plnohodnotný vztah. A naděje, že Martina je ta pravá, která ho bude milovat i s jeho fobií, je velká.
„Ženy před Martinou nejspíš nebyly ty pravé. Protože kdyby ano, taková maličkost, jako že si je nechci vzít, by je nerozházela,“ říká čtenář. „Zní to možná hloupě, ale z mého pohledu na tom zkrátka něco je. Doufám, že Martina bude jiná…“
Autor: Šárka Cvrkalová
